STARGATE ODYSSEY EPISODA 1-19 „SUNRISE, part 1“ Raynor Stalker Vydáno 31.července 2010 Celkem 50 stran http://sgo.sg1.cz Vzhledem k tomu, že jsem snažil udělat Rising zcela stand-alone, ale moc se mi to asi nepodařilo (naopak) je fajn napsat úvodní synopsi původní SGO: Stargate Odyssey je zasazen do roku 2011, rok po porážce Ori, dva roky po odhalení programu Stargate. Galaxie je po válce zdevastovaná a uvržena do chaosu. Zbytky armád Ori se spolu s novou generací Goa’uldů ukrývají, Jaffská republika je nejednotná, stejně jako zbylí spojenci z válek pro Ori. Během tzv. Válek s Ori, neboli Křížové výpravy, byla v roce 2009 napadena i Země. Po sedm dnů bojovala na pozemské orbitě pozemská flotila proti síle lodí Ori a několika Goa’uldů, kteří se k Ori přidali. Nakonec byl útok odražen, nicméně řada měst se stala cílem útoku. Šokovaným pozemšťanům byla pravda představena tím nejděsivějším způsobem. Přesto se podařilo, tváří v tvář hrozbě z vesmíru, planetu sjednotit. V pilotní episodě, dva roky po těchto událostech, startuje Odyssey ke hvězdám jako první průzkumná výprava od konce války. Skutečná civilní mise na palubě legendární lodi z dob Válek s Ori. Pilotní díl. Leden 2011, rok po vítězství aliance ras spojených v tzv. Paktu nad posledními zbytky armád Ori. Dva roky po odhalení projektu Stargate pozemské veřejnosti. Starý křižník Odyssey se pod vedením kapitána Piersona vydává na průzkumnou misi Roddenberry 1, sledován pozemskou veřejností. Zatímco loď přilétá ke zdevastované Tollaně, frakce Goa'uldů nečekaně sebere všechny své síly a vrhne je do útoku na nedobytnou Zemi... Odyssey se vrací k Zemi, opouštějíc zajatý výsadek na Tollaně. Pozemská flotila pod vedením generála Hammonda sebevědomě stojí mezi Zemí a nepřátelskou flotilou, ale po zradě je zničena drony z povrchu Země. Mezitím se schyluje k obratu mezi zajatci na Tollaně... Poté, co se Odyssey setká se zbytky unikající pozemské flotily, je vyslána zpátky k Zemi kvůli krytí totálního jaderného útoku na obsazenou antarktickou zbraň. Tolláni spolu s Griffithem, Liu a Zelenkou procházejí hvězdnou bránou do dobývané Cheyennské hory... And now for something completely different… Or at least completely later. PROLOG Z historie budoucnosti Je univerzální pravdou, že počátek každého velkého poznání jde ruku v ruce s velkým nepochopením. Když se Kryštof Kolumbus na palubě lodi Ni?a odrazil od břehů Nového světa, stěží mohl očekávat, že jeho objev povede ke genocidě původních obyvatel kontinentu, krvavým koloniálním válkám a v konečném důsledku také vstupu nové země zaslíbené svobodě na světové dějiště. Stejně tak ani americké letectvo nemohlo tušit, že znovuobjevení hvězdné brány, schopné přenášet lidi a objekty milióny světelných let daleko, povede k revoluci celé lidmi oseté galaxie, největšímu technologický rozmachu galaxie a v konečném důsledku přinese naší domovské planetě krvavou invazi a okupaci mimozemskou civilizací. Nyní možná stojíme na počátku konce celé této dlouhé éry, která v roce 1928 započala s lopatou doktora Langforda narážející na naquadahový plášť hvězdné brány. Pozorně se rozhlédněte po realitě těchto dní a zamyslete se, budeme-li v dalším věku za Indiány či rodící se supervelmoc. Nedělní sloupek Phemie Layton New Terra Times, leden 2022 Na konci zjistíte, jak jste měli začít. Kdybych měla dnes tu možnost vrátit čas, leccos bych udělala jinak. A vsadím se, že nejsem sama. Od svého důvěryhodného přítele a bývalého nadřízeného, současného generála Piersona, jsem slyšela o posledních chvílích Jacka O’Neilla. Litoval, že letectvo kdy ten kruh zprovoznilo. Mysleli jsme, že dovedeme bránu kontrolovat. Risk je přece zisk, takže co pár dnů pošleme pár týmů tisíce světelných let daleko, a oni možná přinesou něco užitečného. Když dáte dětem do ruky nůž, možná si jím ukrojí chleba, možná taky ale ruku. Hlad po poznání zavlekl SGC do války s Apophisem a Vládci systému. A po nich do války s Replikátory. A po nich do války s Anubisem. A Wraithy. A Ori. Měli jsme štěstí. Narazili jsme na spojence, díky kterým Země unikala přímé invazi. A i když zemřela spousta dobrých lidí, ať už pozemšťanů nebo jiných, na chvíli nám přišlo, že zářivá budoucnost je na dosah. Obrovská moc, kterou SGC a IOA získaly, se ale nějak musela projevit. Moc korumpuje. Stejně jako touha po moci. Artefakty staré tisíce a miliony let, pozůstatky našich předků Antiků, zasadily klín mezi vznikající jednotnou pozemskou civilizaci. Antikové nám předurčili osud a zanechali tak své dědictví, ale zapomněli k němu přibalit návod k použití. Ze svého působení v NID vím, že diskuze o morálnosti využívání vyspělých technologií se táhla daleko za invazi z ledna roku 2011. NID a UNATSEC, správa sjednocené Země, byli se všemi nakradenými naquadahovými generátory, asgardskými štíty a antickými městy dostatečně arogantní, aby podcenili prachobyčejné vnitřní spory mezi lidmi. Protože stejně jako záleží jak velký klacek máte, taky záleží kdo jím máchá. A tak podobně jako nemohli O’Neill s Jacksonem a osmi dalšími statečnými vojáky při své první misi skrze bránu vědět,, v co všechno jejich mise vyústí, ani posádka Odyssey v lednu 2011 nevěděla, že nemáme co dočinění s invazí mimozemské rasy na Zemi, ale že bojujeme v občanské válce. NID a UNATSEC proti spiklenecké organizaci pozemských důstojníků a politiků jménem Mnemonix. Někdo by řekl, že šlo o střet demokracie a totality. Dobra a zla. Ale tak černobílé to nebylo. NID sama patřila mezi morálně černou organizaci; odjakživa. Možná, že kdybych to tehdy v roce 2011 věděla, aktivněji bych se snažila zabránit plukovníku Samuelsovi v jeho agresivní strategii zisku nových spojenců. Namísto toho jsem v ní upřímně věřila. Věřila jsem, že je správné způsobit krvavou revoluci na Noxu, protože díky ní získáme o spojence více. Věřila jsem, že je správné přehlížet genocidu na Langaře, protože díky ní získáme o spojence více. Věřila jsem, že je správné potají sabotovat vývoj našich největších spojenců z Jaffské republiky, protože hej – oni jsou ještě větší amatéři než my a přece si nás určitě nevšimnou. 01 - NA KONCI LÉTA Garo, 31.srpna 2011, 16:25 Většina z vás o Bitvě o Garo slyšela jako o slavném vítězství z konce léta 2011. Hlavní flotila goa’uldské Hegemonie zaútočila na Garo, sídlo pozemské exilové vlády – a byla drtivě odražena. Bitva o Garo se během let přejmenovala pouze na Garo; stala se synonymem obratu ve válce o okupovanou Zemi. A synonymem pro vítězství obecně. Skutečnost, jak už to bývá, byla mnohem komplikovanější… Exilová flotila věděla o chystaném útoku na Garo týdny dopředu. Naše lodě v Pegasu se chystaly vrátit se, ale nejprve musely zkonsolidovat tamní situaci. Naši spojenci v Mléčné dráze byli zase příliš slabí nebo báli odvety. Garo stálo proti útočníkům osamocené, a morálka na planetě podle toho taky vypadala. Přesto – byli jsme připraveni bránit se až do konce. Když tedy u planety vyskočily tři desítky nepřátelských lodí a nabídly Exilové planetě nikoliv kapitulaci, ale spojenectví, každému to vyrazilo dech. Pokud bychom odmítli, zabili by okupanti na Zemi všechny členy rodin obránců. Hegemonii stačilo sedět a pozorovat Garo, jak město hoří v protestech civilistů. Jak důstojníci museli popravit několik vojáků, aby zachovali morálku a obrana se nerozpadla jako domeček z karet. Pak vyšlo najevo, že NID zatajovala před admirálkou Ivanovovou důležité informace. Na kurzu k Zemi byla masivní kometa Nibiru. Každý její průlet jednou za stovky tisíc let byl pro ekosystém planety katastrofou, ale také motorem evoluce. A na jejím povrchu bylo v časové stázi antické zařízení, jehož hodnoty a smysl jsme si mohli jenom domýšlet. Dokonale chráněné bariérou času, bylo neproniknutelné, a lákalo k sobě mimozemské rasy. My v NID jsme o tom všem věděli po desítky let a tajili to dokonce i SGC; chtěli jsme nechat Nibiru prolétnout kolem planety, protože z nejasných náznaků vyplývalo, že by to mohlo být součástí nějakého antického plánu. Lidé v tzv. kolaborantské organizaci Mnemonix chtěli ale Zemi zachránit a Nibiru pomocí vyspělých zbraní zničit nebo vychýlit z kurzu. Mnemonix to nemohl udělat sám vzdor všemocné NID a proto se musel spojit s Hegemonií. Invaze na Zemi nebyla akce mimozemšťanů; bojovali jsme v občanské válce proti lidem. Když se to Ivanovová dozvěděla, dštila oheň. K tomu všemu si tehdy všichni mysleli, jak hroznou hrozbou jsou Haakeni, rasa, která údajně nenáviděla lidi a Antiky. Hegemonie s Haakeny měla kontakty, ale nabízela proti nim spojenectví. Plukovník Samuels si hrál na svém písečku a arogantně ignoroval admirálku. A do toho při protestech přišly první oběti. Krev prolitá při dalším boji člověka proti člověku. Nad ránem z hořících budov Gara stoupal mastný dým a admirálka na všech kanálech vyhlásila kapitulaci s cílem spojit se s Mnemonixem a Hegemonií. Na tohle všechno se dnes při zmínce o slavné Bitvě o Garo zapomíná. Nebýt NID, žádná bitva by nepřišla. I Mnemonix měl mezi sebou svině, ale stejně tak i řadu idealistů. Ivanovová by nejspíše byla schopná spojenectví ustát. K žádnému dramatickému osvobozování Země by pak asi nedošlo. Ale na našich rukách by ulpělo méně krve. Cena za honosné Garo byla podle mě příliš veliká. Hromotlucká postava v oranžové vězeňské uniformě zmizela za poklopem. Eskorta operativců NID ho držela pěkně zkrátka. Mohli být o něco vřelejší; věděli, co ho čeká. Major Radha Kaushal se s ponurým výrazem v obličeji otočila k plukovníku Samuelsovi. „To, co děláme, není správné.“ Plukovníkovi ucukl koutek a přešel k ní. „Majore, dobrý agent nemá emoce…“ Radha ale pokračovala na vážné notě. Rozhodila rukama. „Pak asi nejsem dobrá agentka, plukovníku.“ „To ne.“ přešel přímo k ní a přátelsky ji chytil z obou stran za ramena, „Jste totiž skvělá agentka, Radho.“ Ona se ale vysmekla. Samuelse to nepotěšilo: „A samozřejmě, že to není tak úplně správné. ODVEDENÍ LUB, ODYSSEY „“Chystáme se zachránit lidstvo, majore. Mnemonix a Hegemonie se dříve nebo později rozkmotří, kdybychom byli s nimi, riskovali by jsme –“ „Laskavě si to odpusť, už jsem to slyšela.“ Plukovník ale zvýšil hlas. „Já nenechám ty bastardy na Zemi vyhrát, ne takhle, ne po tom, co zavraždili miliardu lidí!“ Samuels tomu opravdu věřil. Radha jen uhnula pohledem. Plukovník věděl, že bez ní to nepůjde. „Pokud to dnes zvládneme, bude to obrat v celé téhle válce. Bude to vítězství.“ „Ne pro všechny…“ „Občas jedno velké vítězství přinese mnoho malých proher.“ ODVEDENÍ LUB, ODYSSEY Nejprve ale bylo nutné připravit našeho assassina na jeho misi. Možná by to šlo i jinak, ale on jediný vypadal jako správná volba. Každý, ale úplně každý si myslel, že je to agent Mnemonixu. Všichni věděli, že je to jestřáb, typický kolaborant. Byl zkušený, takže to, co měl udělat, by nemuselo vypadat jako konspirace. Perfektní útočník. Řidič neochotně sešlapoval brzdu. Dvojice ozbrojených hummerů s emblémy Spojené flotily evidentně vezla něco důležitého. Na rozdíl od hlavního velitelství a letiště, které byly co by kamenem dohodil od centra města na Garu, se tábor Pendergast se rozkládal třicet kilometrů za daleko. Původně mělo jít o jakousi megalitickou pevnost ve tvaru písmene U, ale jako snad všechno na Garu se v době útoku na Zemi stihl sestavit pouze fragment konstrukce. NID nicméně i pro rozestavěnou bázi našla využití. Vzhledem ke ztrátě většiny svých zařízení na domovské planetě se z Pendergastu stalo vězení. Z velitelství na Garu sem dokonce přesunula i svou výslechovou skupinu. Ocelový skelet začínal pomalu rezivět a už zdálky tábor vypadal, jakoby právě vyhořel. Jak ostraha eskortovala zahaleného vězně skrze masivní betonové chodby, Kershawová se naklonila k Radze „Nesnáším tohle místo“. Major jen přikývla. Interiér Pendergastu byl neustále vlhký z vody prokapávající nedokončenou střešní konstrukcí a nejen kvůli všudypřítomnému chladu dýchala z každého centimetru smrt. Radhu napadlo, že pro jejího vězně zdejší atmosféra naopak asi zapůsobí domácky. Celou dobu zvládala nemyslet na jeho osud, ale když jeden z bachařů kalibroval poslední části paměťového zařízení, zpoza černého pytle na vězňově hlavě se hlasem majora Griffitha ozvalo chraplavé „Co se mnou bude?“ Dva vojáci NID, kteří jeho želízka přemontovávali na konstrukci „vymávače mozků“, se po sobě zadívali, ale nijak nereagovali. „Ptám se, co se mnou sakra bude!“ ozval se znovu a hlasitěji. „Drž kurva hubu!“ jeden z vojáků se narovnal a udeřil ho pažbou samopalu do břicha. Radha ho pohoršeně okřikla „Vojíne! Tenhle muž je vysokým důstojníkem Královské pěchoty,“ popošla k černě oděnému strážci s úmyslem vrazit mu do zubů, „Projevte jeho hodnosti trochu respektu.“ Mírně překvapený a dost vyděšený voják přikývl a omluvil se Radze. Malou tmavou celu ozařoval pouze modravý monitor a křeslo pamětového zařízení s Griffithem uvnitř. Po chvíli váhání se nakonec major otočila k obsluze počítače. „Jestli je to všechno, chtěla bych s vězněm ještě mluvit o samotě.“ Bachař se pohledem na vojáky ujistil, že major nežertuje a přikývl. Po dalším nepříjemném pohledu svého nadřízeného opustili celu i oba strážci. V temné komoře stála jenom Radha naproti řetězy přivázanému Griffithovi, ještě nedávno veliteli výsadkářů na palubě Odyssey. Od jeho marné vzpoury proti NID s cílem zachránit hrstku bezvýznamných uprchlíků už ale nebyl, co dřív. Opatrně mu z hlavy sundala černou přikrývku. Joseph zmateně zamrkal, ale na nějaké pálení očí byla v místnosti příliš velká tma. Rozhlédl se kolem se; přišlo mu, že stojí ve svojí rakvi. „Nahrajeme vám do hlavy mix cizích vzpomínek a vytvořených konstruktů. To celé abyste pro nás splnil sebevražednou misi.“ řekla mu na rovinu. Griffith svraštil ve zvláštní grimase svůj vrásčitý obličej a spíše pro sebe procedil „Odsouzenci na smrt dostávali aspoň poslední večeři.“ „Nejste odsouzený na smrt.“ „Věděl jsem, že to takhle nějak skončí už ve chvíli, kdy jsem se rozhodl těm uprchlíkům pomoct. Oba víme, že moji muži nezemřeli proto, že by pomáhali potencionálnímu nepříteli, ale protože při tom pomáhání narušili příliš mnoho drahocenných operací tý vyší en aj dý.“ krátce se odmlčel, čekajíc, jestli Radha aktivuje program, pak ale dodal „Oba to brzo zabalíme. Rozdíl mezi náma je, že já se pokusil před svoji smrtí někomu pomoct.“ „Myslíte, že se tím něco změnilo? Nemůžete vesmír změnit v utopii!“ „Heh,“ usmál se Griffith ironicky, „Jasně. Taky nemůžu nakrmit všechny lidi světa, ale to výmluva pro podpálení hladovějícícho.“ „Operace NID na Langaře mohla vést k vývoji nejdůležitější zbrani téhle války.“ skoro až zavolala Radha, „Ohrozil jste miliardy lidí na Zemi, které tou věcí můžeme zachránit.“ „Tak si postavíte novou velkou bombu,“ pronesl letargicky, „Odpálíte s ní nějakou planetu háček. Oni se naserou a dříve nebo později na nás shodí vlastní bombu. Nepřítel se vždycky bude snažit dohnat, co zaspal. Všechny ty lži a tajemství jsou důvodem, proč jsme teď až po krk ve sračkách!“ zavolal stejně nahlas Griffith, „Jsou všude! Cejtím z vás tajnosti a přetvářku. Z celý zasraný NID ta špína teče po litrech. Neštítíte se ničeho, protože přece účel světí prostředky, ale pak najednou zjistíte, že jste se propadli hlouběji do latríny a zase hasíte oheň naftou. Jednou vám někdo musel zavřít klapačku, jenom škoda, že kvůli tomu musela padnout celá zkurvená Země…“ doprskal Griffith, „Tak už sakra skonči tohle divadlo a zmáčkni to!“ Radha zůstala stát jako opařená. Doufala, že pochopí Griffithovu motivaci. Důvod, proč se cynický válkou ošlehaný major rozhodl pomoct uprchnout bezvýznamné skupině civilních uprchlíků, kteří de facto patřili k nepříteli. Důvod, proč kvůli tomu zradil přísahu a riskoval a ztratil životy svých podřízených. Při nejlepší vůli ale v jeho počínání smysl najít nemohla. Ti dva stáli v cele několik dlouhých okamžiků bez pohnutí. Zdálo se to jako celá věčnost, až Griffith čekal, že chytí křeč do nohou. „Nechtěla jsem s vámi být o samotě, abych nějak ospravedlnila Samuelse,“ řekla nakonec Radha, která sama měla problém se smrtí Griffithových výsadkářů, zabitých jednotkami NID. Mohla Samuelsovi sebevíc vytýkat, že nebylo správné, když jeho rozkazem zemřeli pozemští vojáci – ale život prostě není fér a oni se ocitli ve špatnou dobu na špatném místě. Nakonec to Radha se zapřením akceptovala. „Chtěla jsem jen, abyste věděl, že Liu…“ pokračovala a zarazila se, „Doktorka Yulanová společně s… několika dalšími důstojníky Odyssey se za vás postavila.“ Polkla naprázdno. Nemusela Griffitha chápat ani obdivovat, ale tohle mu sdělit mohla. „Vyhrožovala plukovníkovi, že celou záležitost zveřejní. A díky tomu nakonec alespoň část těch uprchlíků mohla odejít.“ „Díky za info…“ řekl nepříliš přesvědčeně Joseph, „A teď už mě kurva pošlete k ledu. Mám dost týhle reality.“ řekl s náznakem ironie. Nebo alespoň v to Radha doufala. Pak kývla a stiskla tlačítko. Garo, 31.srpna 2011, 19:33 Plukovník Samuels spustil svůj geniální plán, jak bylo obvyklé, k večerním hodinám. Doktrína velela, že v tu chvíli budou stráže unavené a ostražitost s vidinou padlé šichty začne zkomírat, ale zároveň ještě nebude nastoupená čerstvá noční šichta. Bylo to nebezpečné rozhodnutí – tou dobou už celé Garo vědělo o rozhodnutí admirálky Ivanovové spojit se s kolaboranty z Mnemonixu a okupanty z Hegemonie. Informace o Nibiru a Haakenech, které NID ignorovala a Mnemonix proti nim chtěl bojovat, se roznesly mezi vysokými důstojníky. NID a Samuels byli očerňováni a bylo otázkou času, než hlavy organizace skončí za mřížemi. Jakkoliv s admirálkou nemusely blížící se expediční síly v Pegasu souhlasit, ona velela tomu, co zbylo ze Země, a s nožem na krku měla podporu všech vrstev obyvatelstva Gara a ohrožených kolonií. Chtěli jsme zachránit Garo a spolu s ním i okupovanou Zemi. Nakonec se ale ukázalo, jak moc je vítězství relativním pojmem. Slunce už klesalo k horizontu, ale pár hodin do šera zdejšího devětadvacetinového dne ještě zbývalo. Stín vysoké budovy Nejvyššího velitelství Exilové flotily už přesto pokrýval rozsáhlou runway letiště a kam nedosáhl on, to pokryl mamutí stín stejně velké pyramidy postavené ještě v dobách Vládců soustavy. Po nepokojích posledních dnů si v údolí města Garo pozemští kolonisti i místní domorodci užívali konce prvního klidného dne. Dole ve středu kolonie do Nejvyššího velitelství rázným krokem vcházela postava plně ozbrojeného výsadkáře. Se všemi náležitými povolenými briskně prokličkovala zdmi budovy a míjela zástupy strážců. Po krvavých protestech kolonistů se ani nikdo nedivil pušce SA-80 visící mu u pasu – každý předpokládal, že prostě nese depeši někomu z vysokých důstojníků. A kde by nepomohlo jeho zfalšované povolení, tam Samuels poslal jednoho ze svých agentů, aby ho malou sabotáží nenápadně dostali skrz. Během pár minut starý muž s neživou kamennou tváří prolomil všechny pečlivě budované bezpečnostní hráze proti teroristům, zatarcům a dalším sabotérům. Když jeho bota došlápla na vyleštěnou podlahu Bojového informačního střediska, nervového centra celé Exilové flotily, už bylo o osudu celé operace rozhodnuto. Počítačový vir, jež bude později bez větších problémů odstraněn z databáze, pevně uzavřel všechny únikové cesty ven. „Přejete si?“ zastoupil cestu tělu majora Griffitha mladý pobočník admirálky. Ta se bavila s velvyslancem Clarkem z Mnemonixu sotva několik metrů opodál. Zatímco pobočník čekal na odpověď, Griffithovy oči v jediném rychlém pohybu zkonsolidovaly situaci v místnosti. Zbytky jeho mysli nadopované programy analyzovaly jeho šance. Dva tucty vysokých důstojníků UNATSECu, sotva pět unavených strážných k tomu. Osobní stráž Clarka, dva muži. Clarke, snadný cíl bez neprůstřelné vesty. Admirálka Ivanovová… „Musím mluvit s admirálkou Ivanovovou ve věci týkající se plukovníka Samuelse.“ odpověděl chraplákem bývalý major pobočníkovi. „Admirálka momentálně nemá čas, já však mám plnou pravomoc vyslechnout vás.“ dostalo se mu lakonické odpovědi. Major přikývnul, ale jen protože několik tisíců řádků v jeho mozku mu přikázalo, že souhlas s pobočníkem cíli nejlépe otupí připravenost. Všechno se poté sehrálo během tří zmatených sekund, ale program měl celou scénu pod tou nejlepší kontrolou. Když tedy mladý důstojník udělal krok stranou, aby si mohl vyslechnout návštěvníkovo hlášení, nastavil Griffithovi svůj levý bok tak šikovně, že pohotově zvednutý bajonet na hlavni útočné pušky muži udělal tracheotomii od jedné strany krku ke druhé. Jak si pobočník šokovaně uvědomoval souvislost mezi neschopností dýchat, pocitem teplé tekutiny rozlévající se od ohryzku níže a palčivou bolestí na krku, Griffith využil jeho tělo jako (zatím ještě) živý štít a v pokleku vyslal první krátkou dávku po ose Clarke-Ivanovová. Čtyři projektily ráže 5.56mm překvapily velvyslance Clarka se stejnou intenzitou, s jakou ho rázem připravily o funkci levé plíce, prostředního srdce a pravého ucha. Admirálka měla o něco větší štěstí a zpomalené kulky ji zasáhly pouze do ramene a břicha. Byla v šoku a na hranici bezvědomí ještě než zašpinila zakrváceným tělem onu vyleštěnou podlahu. Zhruba dvě sekundy po dávce se ospalí strážci zmohli na nabití svých zbraní. Oba dva, kteří tou dobou byli ještě naživu. Stále ještě stojící tělo pobočníka, zoufale se snažícího udržet si rovnováhu, jim ale zastřelo úsudek. Přece svou palbou nezraní důstojníka! Naneštěstí jejich nerozhodnost záhy ukončilo přerušení vlastní mozkové činnosti následkem mnohačetných průstřelů lebky. Sotva tři sekundy od prvního výstřelu v místnosti panovala čirá panika. Griffitha stála jenom půlku zásobníku. Davy důstojníků pobíhaly pryč od střelce. Několik hrdinů tasilo svou zbraň, ale pro jejich vyděšené a roztřesené ruce nebyl chladný kalkul Griffithovy mušky žádným oponentem. Další důstojníci se rychle přikrčili za pulty a Griffith je přestával všechny zvládat. Ale likvidace celé místnosti ostatně nebyla na programu dne. Bývalý major přešel jednomu z počítačů a rychle do jeho portu zasunul externí disk. „Admirálko!“ ozval se sotva po pěti sekundách od dávky zakrvácený ale nezraněný plukovník Mitchell, tísnící se za taktickým stolem a sápající se po zbrani u opasku. Z dálky se od poklopů místností rozlynulo zoufalé „Zavřeli nás tady, jsme tu jako na střelnici!“ a první přesné střely zbavily Griffitha funkce pravé ruky. „Všeobecný poplach, střelba ve velícím centru. Všeobecný poplach!“ táhlo se chodbou mimo středisko. Pohotovostní týmy rychle vyběhly na pomoc napadnému nejvyššímu podlaží, ale z místnosti stále nepřicházely žádné zprávy. Tou dobou na palubě můstku Odyssey na oběžné dráze přijal plukovník Samuels toužebně očekávanou zprávu od poručíka Kershawové. „Síť je napíchnutá, pokračujeme podle plánu,“ zaznělo interkomem lodi. Samuels si ťuknul na headset, „Tady je velitel, odešlete uloženou depeši na cílové souřadnice.“ „Kryjte mě!“ křikl Mitchell na ozbrojené operátory za taktickým pultem. „Co chcete dělat?“ „Musíme zachránit admirálku. Tak dělejte“! Cameron vykoukl zpoza pultu a za oblakem prachu a kouře zahlédl Griffitha zapicujícího do počítače další disky. Prostřelenou rukou stále držel útočnou pušku a sporadicky s ní střílel mezi kryté přeživší vojáky. Podlaha byla plná mazlavé krve a sténajících raněných. Mitchell vyběhl z úkrytu doprovázen zvukem několika štěkajících ran. Griffith ho zmerčil, ale přesnost jeho krvácející paže nebyla dostatečná, aby dovedl agilního plukovníka zasáhnout dříve, než se ukryl za další konzolu, tentokrát sotva metr od chraplající ale vnímající admirálky. Když Mitchell znovu vykoukl zpoza konzole, Griffith byl fuč. Cam toho rychle využil a bez přihlédnutí k možnému poranění páteře odtáhl admirálku do relativního bezpečí úkrytu. Když se ohlédl do místnosti, spatřil několik ozbrojených důstojníků postupujících ze svých úkrytů ke středu místnosti. V tom se ale ozvalo duté kovové cinkání a s výbušnou jistotou naznačovalo, že masakru ještě není konec. Každý věděl, co ten zvuk označuje, a šarže hledající rázem krytí pokropily další patrony z SA-80. Následné dunivé exploze detonujících granátů kompletně vysklily celé podlaží a díky pískotu uší dále znesnadnily koordinaci. Mitchell povalený na zem sice před nedalekou explozí přikryl admirálku svým tělem, ale teď koutkem oka zahlédl postavu střelce blížící se hustou mlhou k nim. Zbraň při detonacích plukovníkovi vypadla z ruky, ale ať už by tasil seberychleji, střelec je zkrátka měl na mušce, zatímco on se válel na podlaze zády k němu. Zoufalý Mitchell se podíval na nepřítomnou admirálku. Konec. V tom mlhu prorazily projektily tří důstojníků opětujících palbu. Jeden z Mitchellových operátorů, jeden postarší kapitán a přeživší člen Clarkovi ochranky společně spustili baráž malorážek, která bývalého majora definitivně připravila o pušku, prorazila mu vestu a v trhaných pohybech olověného tance ho přibila ke zdi. Zakrvácený Griffith se sesunul na podlahu. „Medik! Potřebujeme tady pomoc!“ zařve na ostatní Mitchell, hledíc zvětšující se rudé skvrny na její uniformě. Rychle servává vrchní díl přikrývající zasažené břicho a snaží se tlakem na ránu zastavit únik tekutiny. S pramalým úspěchem. Trojice střelců se k němu blíží, ale stále míří na Griffitha. Nedávají střelci žádnou šanci na comeback. Major má otevřené oči a ještě dýchá, ale odkopnutí pušky i pistole ukončuje jeho kariéru assassina. Další důstojnící se zbývají k admirálce i obětem jinde v místnosti. Jeden z operátorů si ale všímá disků napíchaných na počítač. Kouř ustupující ven z místnosti odhaluje označení pro hlavní počítač pro komunikaci. „Proč nás sakra ještě nepustili?“ křikl ven postřelený člen Clarkovi ochranky. „To je vaše práce!“ ozvalo se místností. „Nejlepší atentát dějin, zabít si vlastního vyslance!“ dostalo se mu odpovědi. Jejich rozhovor rázně ukončil zvuk nepříjemně rychle se blížících stíhaček. „Sierro 3, slyšíte mě? Budova velitelství byla kompromitována, změňte kurz k ní a připravte zbraně.“ zahlásil plukovník Samuels do mikrofonu headsetu. Překvapená Radha se odsunula od stolu a přešla k Samuelsovi. „Co to sakra děláš…?“ „Musíme zajistit, že nebudou žádné svědci.“ V tváři se jí nahromadila krev a vypadala, že každou chvíli plukovníka udeří. Její poslušnost ale stále pracovala až příliš dobře, aby něco podnikla. „Zašli jsme příliš daleko, než abych to teď odvolal. Sama to víš dobře!“ Trojice malých stíhaček F/A-02 ve vysoké rychlosti minula vrcholky stromů velehor obepínajících město Garo. Velící formace, mladičký kapitán Wrigley, stále nemohl uvěřit přijatému rozkazu. V jeho sluchátcích znovu zachrčelo „Opakuji, Sierro 3, připravte se na nálet na budovu velitelství. Posíláme oficiální potvrzení.“, ale mozek prostě na podobný pokyn reagoval chybovými hláškami. „Err, opakujte Odyssey. Chcete po nás bombardovat velitelství? Tu budovu s admirálkou, štábem a bránou?“ “Potvrzuji, Sierro 3. Budova byla kompromitována agenty Mnemonixu, admirálka Ivanovová je mrtvá. Právě teď zřejmě získávají utajovaná data nebo uploadují do naší sítě nebezpečný virus. Musíte zničit nejvyšší patro budovy za každou cenu.“ „Věděl jsem, že ti parchanti se o něco pokusí!“ „Admirálka je mrtvá?“ Éterem proletěly hlášky obou wingmanů. „Je to jasné, Sierro 3?“ Curtis se zamyslel, ačkoliv mu to v dvojnásobné rychlosti zvuku těsně nad úrovní stromů činilo potíže. Za poslední měsíce viděl a slyšel na palubě Odyssey dost o špinavých operacích, které NID prováděla nepřátelům i spojencům. Když se Ivanovová spojila s Mnemonixem, Samuels zuřil. Může to být náhoda? Mohl to Mnemonix jen hrát? „Sierro 3, potvrďte.“ Disciplína a tlak událostí jsou ale na vojákovu mysl silné nástroje. „Tady Sierra 3, potvrzuji.“ Curtis bez dalšího zaváhání kývl na oba piloty na svých křídlech. „Sierra 3 pro letku Sierra. Změňte kurz na …polygon Gamma 16. Odjistěte zbraně a zaměřte nejvyšší patro velitelského centra.“ Trojice letounů sebou ostře trhla do strany a zamířila k oranžovému západu, přímkou rovnou na město. „Letka Sierra, ETA dvacet sekund k cíli. Zbraně odjištěny.“ Jak operátor z komunikačního počítače v tušení naladil frekvenci přilítající formace, Curtisův hlas z interkomu všechny přeživší ujistil, že není všemu konec. „Musíme se dostat ven!“ křikl na ostatní Mitchell, ale panika si vybírala svou daň. Muži zmateně pobíhali po místnosti a hledali únik ven. Dvojice přeživších zoufale křičela a bušila na zvukotěsné vrata. Jeden z operátorů vykoukl ven z rozbitých oken. Sto padesát metrů nad terénem byl skok z patra leda tak volbou jiného druhu smrti. Jiný operátor se marně snažil vyslat ven hlášení, všechny frekvence ale rušilo malé zařízení umístěné Kershawovou pár sekund po prvním Griffithově výstřelu. Deset sekund uplynulo od Curtisova hlášení a pocit bezmoci. Letouny se stále blížily. Mitchell upustil krvávající admirálku a spolu s jedním z dalších důstojníků přeběhl k oknu. „Haló, jsme tady!“ mával plukovník Mitchell oběma rukama a s druhým důstojníkem se zoufale snažili, aby si jich piloti všimnuli. Patnáct sekund od hlášení. Curtisovi i oběma jeho wingmanům zapadající slunce ostře spalovalo zorničky. Přístroje se ale nemýlily – je čas odpálit střely. „Nestřílejte! Máme tady raněné! Nestřílejte!“ kolíbal Cameron Mitchell pažemi, jako by se snažil uletět. Marně. V posledním okamžiku i admirálka sebrala všechnu zbylou sílu a nahnula hlavu k oknu. Směs zoufalství a odevzdání se ji sklila v očích. O sekundu později Curtis i oba další piloti dorazili palcem na multifunkční joystick a z kýlu jejich letounů se odepnulo půl tuctu protipozemních řízených střel JDAM, každý s xxx kilogramy výbušné směsi ve své hlavici. Plamenná smršť, která následovala o několik zlomků sekund později okamžitě vyplnila celé vrchní patro velícího centra a smetla sebou těla admirálky Ivanovové, velvyslance Clarka, majora Griffitha i plukovníka Mitchella, spolu s dalšími torzy. Detonace v mžiku anihilovala obě nejvyšší patra velícího střediska spolu s několika nebohými uklízeči, mariňáky a kuchaři, kteří se opozdili za Samuelsem vyhlášenou evakuací. Tlaková vlna rozbíjela okna kilometry daleko. Sotva tři minuty od chvíle, kdy Griffith prořízl pobočníkovi hrdlo, byla celá elita velení Exilové flotily na cestě do černé kroniky místních novin. Jakékoliv spory kdokoliv z nich měl se Sameulsem a jeho NID, byly minulostí. Zatímco Curtisův stroj stoupal k nebi a oznamoval úspěšný útok s velkým efektem na cíl, sám velký organizátor operace ho už neposlouchal. Nakláněl se tou dobou nad taktickou konzolí Radhy a připravoval se na druhou fázi programu. Jakkoliv krvavý byl jeho puč, rychlost, s jakou se odehrál, garantovala, že tři desítky lodí Hegemonie a Mnemonixu na oběžné dráze až nyní zaregistrovaly, že je dole v městě cosi v nepořádku. „Spusťte to…“ hlesl Samuels k Radze. „Šest lodí proti třiceti? Náš kouzelný plán…“ Ačkoliv to Radha slyšela, nijak ji to nevyvedlo z míry. Zapnula interkom. „Celé posádce, všeobecný poplach. Opakuji, všeobecný poplach, připravte se na boj.“ Samuels se pohodlně usadil ve svém velitelském křesle. Pobaveně mu ucukl koutek. Na pelatku Scarabea, vlajkové lodi Hegemonie, si goa’uldský důstojník nechával zavolat delegaci Liu a Radka. Když se Ivanovová rozhodla pro smír, každá taková delegace několika styčných důstojníků byla vyslána na paluby hegemonských lodích obíhajících Garo. „Co se děje?“ zeptala se Liu, když ji s Radkem fénixovy stráže doprovodily na peltak. „Odyssey a dvě další lodě nabíjejí štíty, zbraně zatím ne.“ První muž lodi se otočil k Thothovi, jednomu z nejvýznamněji postavených vůdců Hegemonie. „Mám přikázat flotile nabít štíty? Thoth byl znepokojen, ale jeho spojenci z Mnemonixu vložili do snahy udobřit si Exilovou flotilu příliš mnoho. Součástí spojenectví s Ivanovovou ale bylo rozdělení lodí exilové flotily dále od planety – a její oběžnou dráhu tak nyní hlídalo pouhých šest lodí, z toho jen dvě třídy Deadalus. Thoth riskoval, ale za zády měl tři desítky bitevníků Ha’tak a Scarabeus. „Monitorujte je.“ přikázal prvnímu muži, načež se otočil k Liu, „Ale žádnou další činnost. Nechceme si znepřátelit spojence, že ne.“ „Štíty připraveny ke spuštění, všechny paluby hlásí připravenost. Nepřátelská flotila nereaguje.“ Události kolem Ivanovové byly rázem pryč, přehlušeny nadcházející bitvou, která měla masakr bohatě vynahradit. „Mám nabít zbraně…?“ zeptala se Radha nejistě. Samuels pomstychtivě přikývl. „Je načase…“ „Odyssey nabíjí zbraně, coilguny i střely.“ Thoth nechápavě svraštil čelo. „Zbytek lodí?“ „Zvedají štíty, zbraně ne, veliteli.“ „Co se tam sakra děje?“ postoupil Zelenka blíž k operátorovi na pelatku. Do toho se ale ozval komunikační operátor, „Hlášení z planety! Patrola hlásí, že hlavní velitelství na Garu hoří!“ Thoth, Radek a Liu se na sebe podívali pohledem tak nechápavým, jako podezřívavým.“ „Zavelte flotile k –“ v tom ho přeruší hlavní důstojník. Křečovitě ukazuje ven. „Veliteli!“ Nedaleko Gara, doslova po bocích Odyssey a její malé flotily, se na tmavém pozadí vesmíru objevují desítky zářících hyperprostorových oken. O okamžik později se z podprostoru v šedé deakcelerační šmouze vynořují lodě expedičních sil Task Force Pegasus – křižníky Deadalus, bitevníky Prometheus i podpůrné palebné lodě Yakami – a po jejich bocích spolu s nimi vystupují majestátné wtaithské úlové lodě s plným doprovodem wraithských křižníků i mračny perutí stíhacích strojů Dart. Během dvou sekund nově se objevivší flotila zastíní svou velkolepostí Garo a přivádí na mysl velitelů Hegemonie termín „panický záchvat“ „Aktivujte štíty! Přeskupte flotilu do obranné formace, hned!“ prskal Thoth peltaku, ale sám věděl, že nic z toho posádka nemůže stihnout. „Bude trvat dvacet sekund nabít štíty. Wraithové žádné štíty nemají…!“ ozval se zděšeně styčný důstojník Mnemonixu. Nepřítomná Liu v pozadí hystericky udeřila do Radka: „Jak se dostala flotila Wraithů až sem nedetekovaná?!“ Thoth na ni maniakálně ukáže: „Odveďte ji pryč! Všechny je odveďte!“ „Flotila připravena k palbě, nepřítel stále bez štítů.“ štěkla Radha k Samuelsovi. Ten sevřel dlaň v pěst a nadšeně udeřil do její konzole. „Spusťte to!“ Desítky velkých modrých a stovky menších pulsů Wraithů vyrazily společně s baráží coilgunů a střel z Odyssey i doprovodných lodí kupředu. Temné nebe bylo najednou plné tisíců svištících hvězd. Bouře projektilů během dvou palčivých sekund dosáhla flotilu Hegemonie a začala sebou v oslnivých detonacích rvát vše, co se ji postavilo do cesty. Bez štítů bylo prvních několik mateřských lodí okamžitě rozcupováno na kusy a jejich trosky dále znepřehlednily pro obránce situaci. Další lodě jako zázrakem vydržely, ačkoliv je to stálo kritickou část konstrukce a bojištěm se dále pohybovaly jako snadné cíle. Klín formace Hegemonie se vypařil, jakoby nikdy ani neexistoval. „První salva dokončena, přebíjíme na druhou!“ zahlásila nadšeně Radha. Plukovník přešel k hlavnímu oknu, užít si výhled na hořící nebe. „Signalizujte křižníkům vpřed, a vypusťte všechny letky na bombardovací mise. A signalizujte Slavii i dalším lodím daleko od planety, že je to budeme potřebovat. Hned.“ Thoth se tou dobou bolestivě škrábal z podlahy; v nulové gravitaci, která po útoku nastala, mu k tomu sice stačilo se lehce odrazit, ale ruka zlomená po dopadu na zem mu v tom bránila. Ačkoliv jeho vlastní loď mohla děkovat před nimi ve formaci postavenému Ha’taku Garik za přežití, trosky z něho Scarabea bolestivě zasáhly a vyřadily z provozu inerciální tlumiče, zbraně bodové obrany a většinu senzorů. O mnohačetném porušení trupu ani nemluvě. „Stav!“ „Přišli jsme o šest – opravuji, sedm mateřských lodí! Tři další poškozené!“ „Štíty jsou nahoře!“ ozval se operátor aktivní obrany. Thoth se k němu opovržlivě podíval. „Opětujte palbu, zaměřte lodě Wraithů!“ Při druhé salvě útočníků Radhu už nadšený bojový duch opustil. Destrukce, kterou přivodili, byla totiž dechberoucí. Hlavní flotila Hegemonie, léta pečlivě budovaná pro frontové válečné operace, byla totiž před jejím zrakem rozbíjena na kusy s lehkostí kladiva dopadajícího na kolekci plastových kitů. Troskami zaplavená formace Hegemonie se sice začala přeskupovat do linie, pomalu opětujíc palbu, ale další a další projektily zasahují Scaraby a Ha'taky sebraly obráncům naději na byť jen rozumnou plichtu. A stíhací formace byly na půli cesty dokonat dílo zkázy. „Zavolejte zbylé lodě, zaměřte kolonii dole!“ snažil se Thoth alespoň způsobit konec města na planetě. „Výsadkový al'kesh byl zničen během druhé salvy. Můj pane, Wraithové nám brání v střelbě na planetu…“ „Druhá salva kompletní, na nepřátelské straně zbývá dvanáct lodí.“ Samuels se spokojeně nadechl. „Jaké je ETA Dillových lodí?“ „Přibližně jedna minuta. Máme příchozí zprávu z Deadala, pane.“ Samuels kývl a otočí se doleva ke komunikační obrazovce. Na té se objeví plukovník Caldwell. „Omlouváme se za načasování, plukovníku. Wraithské maskování vyžaduje let rychlostí šneka.“ Samuels ale vypadal nadmíru spokojeně. „Načasování nemohlo být lepší. Teď, dostaneme zbytek jejich lodí, co říkáte?“ „Slyšel jsem, že na palubě těch lodí jsou nějací naši lidé.“ Samuels bez problémů přikývl. „Stejně jako dvacet tisíc křižáků Hegemonie, plukovníku.“ Caldwell nevzrušeně přikývl. „Rozumím. Deadalus konec.“ A do třetice oblohu zaplavila modrožlutá smršť. Hegemonie se zformovala a konečně připravila na boj – ale zlomek původní flotily nemohl odolávat desítkám křižníků oponentů. Stovky stíhaček F-302 Kestrel, F/A-02 Sprite i dartů spolu s wraithskými křižníky a Promethey navíc už přilétaly do palebné zóny svých zbraní. „Přišli jsme o pět dalších lodí, včetně Medinet Habu a Pireu!“ „Štíty jsou na hranici kolapsu!“ V tom s peltak Thothovy lodi masivně otřásl. Důstojníkovi u výhledu se naskytl pohled na explozi vespod pyramidové části. Masivní dekomprese, která nastala o okamžik později, do prostoru vyvrhla desítky titěrných členů posádky a drahocenný vzduch. „Detekuji přilétající lodě včetně Slavie, čas příletu třicet sekund!“ Thoth, krvácející na čele a držící si zlomenou ruku, znovu vstal ze země a marně se podíval na zkázu venku. Otočil se k hlavnímu důstojníkovi. Na moment zaváhal, ale pak pokračoval. „Zavelte zbylým lodím ústup, Prienne a Kurma se postaví do dráhy střelbě… Jestli Slavie dorazí dříve, bude rušit náš hyperpohon a zůstaneme tu taky.“ Netrpělivě se rozhlédl po peltaku a při pohledu na zkázu flotily vypadal nečekaně spíše smutně než nepříčetně. Pětice pyramidových lodí se rychle otočila a vyrazila na druhou stranu od trosek. Mezitím letky stíhaček a menších lodí zblízka spustily palbu na dvojici krycích Ha’taků. Asgardské paprsky, desítky střel a baráž wraithských pulsů zaplavila trupy obou lodí plameny – a letky bez většího odporu snadno prorazila kupředu k Thothovu Scarabu. Před pěti zbylými loděmi Hegemonie se přesto objevují hyperprostorové okna. Nedaleko před nimi se paralelně objevily i další okna. Na poslední chvíli Scarab a čtyři lodě z velké flotily Hegemonie unikají před letkami spojených sil Exilové flotily, Task Force Pegasus a spojeneckých Wraithů - a z druhé strany z hyperprostoru právě vystupujícího Leonida, Slavie a zbylých lodí rozdělené Exilové flotily. Netrvalo dlouho a lidé si všimli podezřele dobře načasované Bitvy o Garo s atentátem na admirálku a sbor důstojníků. Samuels vše zahrál do outu tvrzením, že Caldwell čekal s flotilou poblíž Gara a celé spojenectví s Mnemonixem bylo vlastně sehráno jako test na kolaboranty, jestli skutečně drží slovo – a admirálka za tento test zaplatila životem. Samuels se musel zbavit admirálky. Hrozilo, že NID bude zrušena a on sám půjde za mříže. A plukovník, navzdory celé své bezskrupulnosti, skutečně věřil, že bez NID nebude možné okupaci Země zastavit. Caldwell spolu s členy tehdejší Expedice Atlantis si brzy dal dvě a dvě dohromady a celá ta nebezpečná zákulisní hra začala znovu, jenom s Caldwellem na místě admirálky. Tentokrát už nebylo pochyb o tom, co všechno je NID schopná udělat pro své vítězství. Pamatuji si, že o půl roku později dokonce situace skoro vyustila v přímý boj mezi NID a Task Force Pegasus. Nakonec tomu ale osud chtěl, že na plukovníka Samuelse čekal jiný konec, než pohodlné vězení na nějaké zastrčené základně. Byl to den, který si dodnes připomínáme jako obrat ve válce. A skutečně jím byl. Obětovali jsme nejvyšší velení, civilisty i naše styčné důstojníky, abychom se zbavili hlavní síly Hegemonie. Nikdo z nás se nezbavil trpké příchutě, kterou ten večer skýtal vítězný doutník a šampaňské. Kapitán Wrigley, který pár dnů před operací vstoupil do NID, si nyní nebyl jistý, kope-li za správnou stranu. Bryn překvapeně zjistil, že Samuels je daleko odvážnější, než čekal. A Liu a Radkem to stálo svobodu. Zajetí Hegemonií se později proměnilo ve stigma, za které jsme měli zaplatit všichni. Babillu, Calidria, 18.srpna 2022, 16:15 „…Utéct tam byl rozkaz od Piersona, ale lhala bych, že jsem měla v plánu zemřít.“ dořekla mírně vrásčitá Radha Kaushali svůj příběh před diváky ve velké dřevem vykládané místnosti. Po pravé straně ji seděl soudce, po levé straně porota. Před ní popocházela ulízlá právnička; stylem vlasů i chováním. „Dojemný příběh, ale uniká mi pointa.“ odpovědala ironicky právnička. Podle náramku na své ruce a uniformního šedého oblečení, které s ní sdílela zhruba polovina dalších obyvatel místnosti a přesná polovina poroty, to byla Antička. Před patnácti lety by lidé z SGC dali jmění za setkání s živým Antikem. Teď by lidé v této místnosti dali jmění za tělo mrtvého Antika. Štěstím bylo, že jednotnost oblečení v místnosti oživovalo několik jiných kostýmů. Generálská uniforma Roberta Piersona či Stevena Caldwella. Jaffské roucho krále Teal’ca Velikého. Nebo černobílý kostýmek na stále dobře uchovalém těle guvernérky Liu Yulanové. „Nemyslím, že by bylo možné soudit Odsun aniž by kdo soudil události toho dne.“ namítla opatrně Radha, „Každých několik sekund bez našeho přičenění někde na pozemských koloniích zemře člověk, protože se mu nedostane potřebná lékařská pomoc. I to je smrt, které bychom mohli zabránit… namísto sezení v téhle [LL1]mistno–“ chtěla dodat, ale právnička ji přerušila. „Je rozdíl mezi přirozenou a zaviněnou smrtí. Podle vás není chybou dopustit vraždu?“ „Vražda je špatná. Ale pokud se odehraje mezi dvěma vojáky rozdílných zemí při válce, je ospravedlnitelná.“ „Ty milióny zabitých euroamerických civilistů nebyly součástí žádné bojující armády, slečno Kaushalová.“ Popošla a pokračovala: „Tímto svým výrokem o ospravedlnění vraždy jste jen dokázala, že skutečně držíte rasovou zášť vůči jiným pozemským národům.“ Radha tvrdohlavě pokynula hlavou, „Jestli lituji těch mrtvých? Samozřejmě. Ale přišli jsme na Zemi s cílem zachránit co nejvíce z její populace. Dostali jsme pryč tři miliardy lidí než ji spálili Jaffové. A to je setraksa dobrý výsledek. Jsou ti lidé na koloniích spokojení? Ne. Ale jsou naživu; na rozdíl od mnoha vojáků, kteří padli při jejich záchraně.“ „Jistě, kdybyste věděli, že Jaffové míří jenom na Nibiru, mohlo žít i zbylých šest set miliónů…“ „Jenže to jsme nevěděli.“ „Opravdu?“ právnička se podívá na handheld na své ruce a sebevědomě se usměje, „Oční skener říká, že lžete…“ a pak se otočí do místnosti a podívá se nejprve na zařízení připomínající sofistikovanější detektor zatarců, a pak na zarostlého a neoholeného lidského právníka na lavici obhajoby, „Opravdu dobrá práce, pane Miltone.“ „Námitka… Napadání obhajoby,“ ozve se věčně ospalý obhájce. „Přijímá se. Máte další otázky?“ pokyne postarší lidský soudce na právničku. „Pro dnešek ne…“ „Ani já ne, ctihodnosti.“ odpoví rovnou Milton. „Jednání se odročuje do zítřka do devíti hodin. Odveďte obžalovanou.“ S úderem jeho kladívka o stůl k Radze přisotupí dvojice antických kyborgských těžkooděnců a pomůžou ji stoupnout si. Kolem rukou a nohou má Radha pouta spojená řetězem. Jak se pomalu vláčí ze soudní síně, vymění si s Piersonem v divácích osobní pohled plný zoufalství. Ještě nedávno tyhle pohledy vyjadřovaly „Neboj, dostaneme se z toho“, ale teď už ne. Nemělo smysl namouvat si lež. Další den jednání byl u konce a znovu s nepříznivým dopadem pro obžalovanou bývalou důstojnici NID Radhu Kaushal. Ani riskantní plán s emotivní výpovědí obžalované nepomohl, a většina svědčů v minulých týdnech svědčila v neprospěch velení Radhy. Jak nervózní generál Pierson spolu s guvernérkou Yulanovou a dalšími diváky opouštěl soudní síň, nemohl se dočkat, až se z reality 20. let propije do svého soukromého delíria. Cesta z antické do lidské části města měla být dlouhá. Altareanské létající město Babillu stálo na vodě a s pobřežním nelétajícím betonovým New Terra City ho spojoval kilometr dlouhý visutý most. Navýše kolonu čekal průjezd nebezpečnými lidskými slumy, než se konečně měla dostat do zabezpečené modré zóny ve vládním středu. Pokud si ale Pierson s pitím pospíší, bude spokojenější už při příjezdu do svého hotelu. 02 – REALITA TĚCHTO DNÍ New Terra City, Calidria, 18.srpna 2022, 16:30 „Závoru zvednout!“ křikl důstojník výsadkové pěchoty na seržanta Yao u kontroly závory. Sežant aktivoval motor, který zvedl těžkou kovovou bránu a umožnil konvoji vyjet na visutý most. S každým obrněným džípem JoLiTaV, který minul jeho stanoviště, toužil zvednout ruku, vystčit palec a stopnout si odvoz pryč. Práce na Checkpointu Echo, cestě ven z Babillu, stála přinejlepším za prd. Yao se cítil nesvůj z toho, jak ho celou službu bombardovaly pohledy shakijníků, antických pěšáků. Ještě by snesl drsné macho válečníky, s takovými ostatně sám sloužil, ale shakijníci bojovali za jinou kulturu, než je ta lidská. Kombinujíc člověka se strojem neznali tihle kyborgové strach ani odpor rozkazům. Na pažích měli energetické zbraně, mnohem efektivnější než Yaova útočná puška ACR, a navíc disponovali i efektivnějším osobním štítem. Co ale Yaovi nahánělo stran ze všeho nejvíce byl jejich věk. Shakijníci byli tak staří, jako rasa, která je stvořila, a tak všemi těmi pancíři, implantáty a hlavněmi byli obtěžkáni sotva desetiletí chlapci bez jediné jiskry v oku. Naopak Piesonovi odjezd z města svědčil. Zatímco do sebe klopil druhou sklenku za pět minut trvající jízdu, stírala ho Liu očima. „Víš, nemusel bys to tak přehánět s pitím…“ Robert se zarazil, podíval skrze vyprázdněnou nádobu, příjemně polkl a cítil, jak mu alkohol otupuje smysly. Zatímco sáhl po láhvi a doplňoval si třetí baráž, pronesl ironickým chraplákem „Víš, nemusela bys být taková kráva.“ Liu něco takového čekala. Chápala Roberta, a konec konců, přátele se přece mohou nazývat jmény. Naopak Piersonovi to nedalo, a pokračoval v palbě urážek. „Možná kdyby ses starala o tenhle případ, sehnala bys ji lepšího právníka,“ řekl nepříjemně nahlas. Vnitřní prostor vybydleného džípu to jenom zesílil. „Milton je její třetí právník. Kolik dalších bys jich chtěl?“ „Kolik bude třeba, aby ji z toho vysekali.“ řekl rozhodně. Liu si povzdechla. „Myslím, že se na to díváš ze špatného pohledu.“ „Dívám se na to z toho pohledu, že ji hrozí trest smrti. Antikové nepouštějí úsvědčené válečné zločince na dobré slovo. Ani když se mýlí.“ Liu se ale dále snažila: „Proces trvá dva měsíce. To je třikrát více, než kterýkoliv jiný antický proces.“ „Jo…“ povzdechl si Pierson, „Na to, jak moc po ní toužili a vydupali si ji u prezidenta, si ti břídilové dávají s oprátkou sakra na čas.“ Zatímco za okny ubíhalo pobřeží Calidrie, ve voze nastalo nepříjemné ticho. Liu věděla, že Pierson má pravdu. Proces Radhy nebyl první ani poslední, který motivovala především politika. „Mám dost toho relativizování a vyslíchání antickejch historiků schopné usvědčit z kanibalismu i vegetariána. Až zítra budu mluvit, řeknu jim pěkně z plných plic, co i o celém procesu myslím,“ přikývl a usrkl si znovu whiskey. Liu zrudla, „Nechceš tam nadávat, nebo něco takového, že ne?“ „Pošlu do prdele celou tu jejich porotu a tu žalující právničku označím jako ku-“ Liu ho se zoufalým výrazem v očích přerušila, „Uděláš něco takového, a s procesem je konec! Prezident nebude schopný ji dále chránit, jestli zkompromutiješ celý proces!“ „A jak ji chrání? Slibem, že ji možná jenom zmrazí? Nebo pošlou nadoživotí na trestaneckou kolonii? To je málo, Liu. A jen proto, že to možná někdy u partičky golfu řekli prezidentovi, ještě neznamená, že to plánujou splnit. Oba přece víme, co jsou Antikové zač.“ Konvoj prudce zpomalil a Pierson si při tom polil kalhoty. Rychlou cestu po Golden Gate, jak se přezdívalo mostu, který opouštěli, vystřídalo pomalé křižování slumy šesti miliónů uprchlíků. Bez smyslu života a možnosti dostat se mimo planetu tu živořili už skoro deset let. Rekonstrukce probíhala pomalu a bez práce ve slumech bujela kriminalita šíleným způsobem. První roky byla situace v uprchlickém táboře, ještě než se z něho staly regulérní slumy, označována za neutěšenou. Ve chvíli, kdy se jediným bezpečným prostředkem dopravy stal tucet obrněných JoLiTaVů s leteckou podporou Scorpionů, chtěl každý pamětník návrat „neutěšené doby“. Babillu, Calidria, 18.srpna 2022, 16:35 „Myslím, že to dnes šlo dobře,“ řekl při vyfukování doutníkového kouře Martin Milton. Naproti němu v cele seděla nevěřícně hledící Radha. I přes chybějící mladický elán by o ní většina mužů řekla „kus v nejlepších letech“. Zato Milton takhle nepřemýšlet o ní, ale o jejím příteli - generálu Piersonovi. „Dobře? Detektor poznal, že jsem lhala!“ „Ale vy jste nelhala. Jako agent NID. máte prostě mnoho tajemství. Ten jejich detektor už ani zdaleka nemá takovou hodnověrnost, jako dřív. Minimálně lidská část poroty k němu nemá důvěru od... procesu s Alecem Colsonem.“ Radha nervózně a se slhami na krajíčku odmítne jeho slova, „To je nám přece stejně k ničemu. Antikové nedají lidským porotcům na výběr…“ Zatímco zlomené Radze po tváři začaly přejíždět slzy, Milton se opřel do své kovové židle. Chladné světlo podvečera prosvítalo do cely a obláčkům kouře dávaly všelijaké elegantní tvary. Milton si přál, aby je mohl sledovat donekonečna a nemusel říct, co musel říct. „Politika… je věcí vašich jiných přátel. Já jsem tu od toho, abych přesvědčil co největší část poroty o vaší nevinně.“ Naprázdno polkl, „A musím říct, že moje práce by byla mnohem snazší, kdybyste vy s NID svého času nepropagovala Antiky jako polobohy.“ „Myslíte, že to nevím!“ vykřikla Radha hystericky. „Jenom naznačuju, že kdybyste šla na světlo s tím, co už stejně každý ví, že Antikové nejsou neviňátka a používají stejné, ne-li horší prostředky, jako ta vaše NID, pak bysme měli v rukávu trumfové eso. Antikové vás nemůžou odsoudit jako válečného zločince a rasistu pokud jsou sami vini tímtéž.“ „Zkuste to navrhnout Liu a rozvědka letectva se už postará, abyste nikdy nevyšel ze svého pokoje. Slibte mi to…“ Milton naoko přikývne, „Když vám to udělá radost.“ „Tyhle věci se nesluší říkat nahlas.“ „Chcete říct, že pravdu se nesluší říkat nahlas…“ „Mám v sobě pořád ještě špetku důstojnosti, abych při snaze zachránit si život neobětovala celou naši civilizaci. Protože to je přesně to, co by následovalo, kdybychom oficiálně jenom naznačili, že Antikové jsou smečka arogantních fašistů, kteří čekali, až porazíme Orie a pak se snažili skrze Jaffy zničit Nibiru a spolu s ní i naši šanci na přerod v nové Antiky. A když jim to nevyšlo, tak se se pompézně vrátili ze svýho azylu na nebesích, aby jakože pomohli lidem celé galaxie v nové éře… A teď jim všichni žerou z ruky. Bohužel většina galaxie ne protože musí, ale protože chce. Dokonce i Tolláni jim teď staví chrámy. Spojená Země je v tom sama a jestli ji vy nebo já ohrozíme tímhle procesem, bude to náš konec. Rozumíte mi? Nechci přijít o dalšího právníka.“ Radha se odmlčela a utřela si rukávem slzy, „Kdyby měl prezident přímý důkaz proti nim, dávno by ho použil. Ale nikdy jsme žádný přímý důkaz o jejich spojení s Jaffy neměli.“ Milton ale věděl, že narazil na zlatou žílu případu: „Jak jsem řekl, politika není moje věc.“ Zasnil se Milton při pomyšlení na to, jak stráví za vládní prachy dnešní večer v další luxusní restauraci. Jenže bez práce nejsou koláče, „Ale jestli chcete vyhrát, musíte s pravdou ven na světlo. Nejste už důstojník, nemluvíte za vládu, vaše tvrzení nepřinese apokalypsu…“ zagestikuloval rádoby strašidelně dlaněma. Radha se zamyslela. „Ještě jedna frakce tvrdila o Anticích, že jsou to machiavellistické svině. Asgardi.“ Milton se udivil: „O tom jste mi nikdy neříkala.“ „Ty informace jsou tajné. Asi byste se o tom dozvěděl, kdybyste byl v Pegasu, protože členové Expedice jejich slovo šíří mezi tamní populací.“ „Členové Expedice jsou hledaní teroristé.“ namítl bez přemýšlení Milton, „Pokračujte s Asgardy.“ „No. Vlastně díky nim jsme s NID a Odyssey začali Antiky propagovat jako vyšší rasu…“ 03 – HRANICE HORIZONTU Odyssey, galaxie Ida, 27.prosince 2011, 00:18 Jedenáct let zpátky, ještě ve staré Odyssey ale už ne se starou posádkou, jsme byli na misi v galaxii Ida. Podařilo se nám konečně z asgardského Jádra vylámat důkaz, že Asgardi svou smrt fingovali, ale nevěděli jsme, proč by to dělali. To Jádro oblbovalo našim vědcům hlavy hodně dlouho. Nějaké sebevraždy a podobně; nic v asgardském stylu. Nakonec jsme ale zjistili, že uvnitř kromě informací je i entita několika spojených asgardských vědomí, které měly lidstvo hodnotit a postupně mu zpřístupňovat nové informace. Neměli jsme jinou možnost – i když to znamenalo smrt entity, museli jsme se do Jádra nabourat a informace získat bez prodlevy. I přes důkaz o tom, že nevymřeli kompletně, jsme neznali přesnou pozici Asgardů; věděli jsme jenom její jméno – Valhalla. Navíc, Odyssey pod velením plukovníka Samuelse měla na krku Gettysburg, loď kolaborantů z Mnemonixu. Dvakrát větší než jsme byli my; Gettysburg nám dost zatápěl. Začali jsme navštěvovat asgardské světy. Jeden za druhým byly spáleny z války s Replikátory. Celá galaxie Idy byla jeden velký hřbitov. Přesto jsme se dostali k indiciím vedoucím k jednomu určitému místu. Chvíli jsme byli v pátrání vepředu, ale Gettysburg nás dostihl a po jedné z bitev jsme se museli stáhnout. Paradoxem ale bylo, že čím více vepředu byli, tím blíže jsme se dostávali i my. Na palubě Gettysburgu byl tehdy doktor Zelenka, poté co přeběhl k Mnemonixu, a jeho přítelkyně Liu posílala tajně depeše na Odyssey. Když už jsme se dostali na cílové místo, masivní planetární mlhovinu v jednom z nejstarších systémů, a podařilo se nám Gettysburg překvapit a ochromit, objevila se třetí loď. Oboustranná pyramida, kilometry velká. I když se Odyssey a Gettysburg pod jejím útokem uchýlily do nebezpečné mlhoviny, zdálo se, že je po všem. „Odyssey nabíjí zbraně, pane!“ zakřičel na generála Vidrina taktický důstojník Gettysburgu. Vidrine si otřel své černé čelo; planetární mlhovina je nejteplejší místo po pekle, pomyslel si. „Volejte je,“ nakázal. Zpoza jeho zad od taktického stolu přišel zmatený doktor Zelenka, v zádech měl Liu. Oba těžce poškozené bitevníky se chaoticky vznášely v beztíži oranžové planetární mlhoviny. Nepřehledná polévka žhavé plasmy se otírala o jejich trupy a obě posádky měly štěstí, že křižníky se nenacházely v místě největší koncentrace. Směrem k umírající hvězdě ale zbývala poslední tlustá vlna loupající se solární atmosféry. Tu lodě musely překonat, pokud se chtěly do středu mlhoviny, kde na ně mělo čekat… co vlastně? Možná nic, možná jackpot. Můstek staré Odyssey byl tou dobou pryč; stejně jako velká část nejvyšších palub na přídi lodi. Těžce pokroucené cáry slitiny trinia, uhlíku a titánu byly rozpáleny do ruda a nesly stopy po zásazích railgunů. Přicházet o štíty se nevyplácí. Obraz Vidrina se ale objevil na obrazovce záložního bojového můstku uvnitř lodi. Zastupující velitel Curtis „Gummy“ Wrigley se na něho podívám se značným znechucením. „Lhali jste nám, když jste tvrdili, že se potřebujeme navzájem,“ pronesl panovačně Curtis. V jeho očích plápolaly plamínky převahy nad oponentem. Vidrine se nejistě podíval na Zelenku a pak zpátky na monitor s Gummym. „Vaše loď má funkční štíty, naše zase motory. O průletu bariérou je potřeba obojí…“ „Odyssey má kapacity, aby to zvládla sama. Stačí, když vypustíme z hangárů dostatek vzduchu a získáme hybný moment,“ Curtis popošel kočkovitě k panelu taktického důstojníka; nikdo u něho neseděl, „A pokud vás nepotřebujeme, můžeme skončit s tímhle naším zápasem.“ Curtis se dotkl prsty panelu odjišťujícího zbraně. K odpálení zbylých raket stačil jediný další pohyb. Funkční raketová sila vespod Odyssey se otevřela. Vidrine i Radek se na druhé straně kanálu potili hrůzou. „Tak poslouchej ty mladej smrade-“ spustil nepříliš diplomaticky Vidrine, ale Radek ho odsunul stranou a převzal kontrolu nad jednáním. „Věděl jsem, že bys na něco takového mohl přijít. Takže jsem naprogramoval pojistku.“ Radek mluvil ztěžka a byla na něm znát únava, „Gettysburg provede nouzový zážeh s kolizním kurzem na vás. Možná nám rozervete trup, ale tisíce letících tun železa do vás nakonec narazí. A naše loď je dvakrát větší, než vaše. Vypuštění vzduchu z hangárů vám bude asi tak platný jako kdybyste otevřeli deštník.“ Gummyho sebevědomí bylo rázem pryč. Z naběhlé žíly na krku bylo poznat, že je nasupený stejně jako Vidrine na druhé straně. V hlavách obou mužů teď tepaly tytéž myšlenky – když zaútočím první, můžu zvítězit. Salva raket Gettysburg s přehledem rozerve, ale déšť oceli a zesílené jádro trupu mateřské lodi Odyssey skopne do hrobu. Ale co když Zelenka blafuje? Co když vypustí vzduch všechen najednou a stihnou se dostat z kurzu trosek? Velitelem Gettysburgu byl sice Vidrine, ale kolizní kurz byl nápad Radka. V hlavě se mu mihotaly plány lodi a přemýšlel, jestli silný a větší Gettysburg může smést Odyssey svým vlastním trupem. Když vystřelí hned, rakety by je blízko trupu Odyssey nemusely stihnout zaměřit a mohly by minout. Pokud narazí do imobilní lodi, rozervou ji, jako to dělávaly prastaré námořní lodě. První polovina trupu Gettysburgu při tom bude asi zničena. Na přídi je dost členů posádky – ale riziko je pro ně přece denním chlebem. Ale taky to ani jeden stihnout nemusí a celá důležitá mise skončím trapným sebezničením. Jenže risk je zisk. Aspoň se to říká. A tak byli oba přesvědčeni o svém vítězství. A jejich prsty cukaly nad pokynem k toku. „Hned s tím vy dva pošuci přestaňte!“ vykřikla na můstku Gettysburgu Liu a strhla na sebe pozornost všech důstojníků, mariňáků a dalších lampasáků, zvyklých drobnou Číňanku vnímat spíše jako Zelenkův přívěšek. „Liu, teď na tohle není čas,“ Radek luskl prsty, „Vy dva, odveďte ji do naší ubikace.“ Zavelel na dvojici mariňáků a doufal, že při tom pokynu Gummy nedal pokyn k útoku. Ale Curtis s otevřenou pusou jenom skrze otevřený kanál zíral na rodící se scénu na můstku oponentovy lodi. „Jestli to spustíte, bude jedno, kde na lodi jsem!“ zakřičela ještě než ji dvojice mariňáků chytila za ruce a vlekla pryč. „Hlavně když nebudete ječet tady…“ procedil Vidrine. Můstek Gettysburgu by se brzy vrátil do přípravy na hromadnou sebevraždu, ale ještě než poměrně nevzpírající se Liu protáhli dveřmi, stihla zakřičet „Celou dobu jsem Odyssey posílala depeše!“ „Stůjte!“ zavelel Vidrine a přešel k Liu. Radek navenek nereagoval a byl připraven vydat pokyn motorům. Uvnitř ale měl chuť dojít k Liu a rozbít ji pěstí obličej. „To vy jste agent NID u nás?“ postavil se Vidrine překvapeně před Liu. „Nejsem žádný agent NID,“odsekla, „Ale s váma pracuju jenom protože mě do toho zatáhl on,“ kývla na Radka. Ten jí stále ukazoval záda. „Copak nechápe, proč jsem to udělal?“ zašeptal pro sebe Radek. Celou dobu ho pozoroval Gummy. Byl si jistý, že by mohl vystřelit a Gettysburg by teď nestihl zareagovat. Na druhou stranu ho ale potěšilo objevení dvojtého agenta, který zásoboval Odyssey informacemi, a nechtěl ho zradit. Kdyby na Gummyho místě byl Samuels nebo Radha, Gettysburg by už snášel krupobití střel. Ale oba byli tou dobou na ošetřovně a v Curtisovi ještě kus lidskosti zbyl. „Myslel jsem, že chápete, o co se tu snažíme. Copak nevíte, co udělali?“ ukázal Vidrine směrem k Odyssey a měl na mysli NID, „Co provedli admirálce Ivanovové a dalším?“ „S počtem mrtvých pořád s přehledem vyhráváte vy,“ chladně mu odvětila skrze přehlíživé bělmo svých očí. Vidrine rezignovaně vydechl. Odjakžival byl idealistou a k Mnemonixu se přidal, protože z celého srdce věřil v jeho věc – porážku totalitářské NID. Od chvíle, kdy se Mnemonix spojil s goa’uldskou Hegemonií a invaze/převrat si vyžádala stovky miliónů mrtvých ale Vidrine, jako každý, pochyboval ve spravedlivost jejich boje. A pochybovačný idealista je asi tak dobrý velitel jako slepý odstřelovač. Liu si jeho zaváhání všimla a využila ho. „Copak nevidíte, že se zničíte navzájem a vyhrají oni?“ Slova rezonovala na můstku Gettysburgu. „Copak nevidíte, jak trapný okamžik v celé téhle válce to bude? Zakopnout před cílem?“ Slova rezonovala i na můstku Odyssey. „Má pravdu,“ ozval se přes stále otevřený kanál Gummy. Byl to okamžik smíru. Dvě strany jedné války si na několik vzácných sekund uvědomily, že následný boj bude jejich poslední – a vadilo jim to. Kdyby na těch lodích byl kdokoliv jiný, nejspíše by nyní soustavou Valhalla létaly trosky dvou pozemských lodí a až do skonání vesmíru do sebe narážely a vzdalovaly se cíle. Ale náhoda tomu chtěla, že proti sobě stáli dva muži a jedna žena, kteří se z jednodenní mise Roddenberry One. Nebyli nutně přáteli, ale věděli, že kdysi si věřili a kopali za jednu věc. Pokud si věřili kdysi, byli si schopni naslouchat i teď. Byl to okamžik, který dopadl na duše obou mužů s prstem na spoušti více než pět desítek megatun. Zrnko naděje pro Gummyho, moře zhouby pro Radka. Curtis konečně někomu uvěřil. Býval naivním hochem, ale události invaze na Zemi mu nasadily ostré lokty. Z jeho přítele a nadřízeného velitel stíhačů Murraye se vyklubal dvojitý agent Mnemonixu. Z mnoha legend SGC se taktéž vyklubali zrádci. Raději ani nevzpomínal na ubohého majora Griffitha. A když na druhou stranu přeběhl i Zelenka s Liu, ztratil Gummy víru v lidskou rasu kompletně. Jenže teď se ukázalo, že morálka Mnemonixu není tak velká, jak se tvrdilo. Když taková pipka jako Liu mohla být dvojitý agent pracující pro nás, musí na tom Vidrine být fakt špatně. Takové soupeře musel Gummy litovat. Hořká bublina v Radkově krku naopak dokazovala, jak moc si teď přál z plna hrdla křičet a chtěl oponenta jednou provždy zničit. Jeho malá Liu pracovala pro NID a teď svou upřímností očarovala desítky důstojníků, kteří se nezastavili ani nad spojenectvím s Goa’uldy. Nejhorším na tom bylo, že při vší své inteligenci si Radek uvědomoval, jak moc se celou dobu mýlil. Přidal se k Mnemonixu, protože NID byla podle něho horší. Se vším, co způsobila… Co udělala jeho přátelům, co udělala jeho spojencům, co udělala admirálce Ivanovové. S tím vším NID vypadala hůře než Anubis, Oriové a Wraithové dohromady. NID tvořili lidí bojující proti lidem. Jeho malá Liu, kterou ve svém srdci miloval a zároveň rád ovládal, ale teď obnažila pravdu v celé své nahotě. Týdny musela pomáhat Odyssey a on si ničeho nevšiml. Byl si tak jistý, že ji zná a dovede kontrolovat, a přitom zvládla šifrovat depeše a zradila jeho. Jeho! Radek se chystal dotknout se prstem ovládacího panelu. „Doktore Zelenko, odstupte od panelu,“ při vší své znechucenosti sebou samým Vidrine očividně tušil, co se honí Radkovou hlavou. „Ano… pane.“ odpověděl poslušný Zelenka. Jak udělal krok dozadu, jeho oči se sešly s pohledem Liu. Nenáviděl ji a přitom stále miloval. Najednou v ní viděl víc, než kdy předtím. Liu ho ale přehlížela. Možná ho posledních pár měsíců v Idě měla ráda, ale nikdy tak moc, jak on věřil. „Budeme spolupracovat.“ Kývl zchopený Vidrine na kameru, „Když na druhé straně budou Asgardi, nebude nejrozumnější se před jejich zraky navzájem zničit. A když nebudou, je už jedno, jak dva kusy šrotu daleko od domova budou reagovat…“ Přibližovací manévr nebyl jednoduchý, ale i přes zranění ho zvládl pilot Gettysburgu i pilotka Odyssey, Lori Ann, na jedničku a oba pohyblivé vraky se spojily svými spodními trupy. Připojení nebylo moc pevné a bylo navrženo pro záchranu jedné poškozené lodě druhou nepoškozenou – a už vůbec nebylo designováno jako připojení pro remorkér táhnoucí jednu loď sluneční atmosférou. Ale drželo a s vůlí veškeré energie inerciálních tlumičů přesměrované do spojení i mělo vydržet průlet bariérou. Vedlejším efektem absentujících inerciálních tlumičů byla nulová gravitace, kterou si s nechutí obě posádky měly vychutnávat po celou dobu průletu. Stejně tak i štíty Odyssey byly rozšířeny před obě lodě, ale pro ně vytvořily kruhový štít vepředu. Neměl chránit kompletní trupy, ale měl jim poskytnout kýl, kterým budou rozrážet plasmu do stran. Nikdo ale s jistotou nevěděl, jestli to bude fungovat. Pokud by nějakou astronomickou pravděpodobností narazili na pevný objekt – třeba zbytek po zdejší sluneční soustavě – nebyly by schopní změnit směr. Motory Gettysburgu byly na dně a měly jim dát je jeden impulz. Stejně tak štíty Odyssey měly své buffety dole. A k tomu všemu neměly lodě chránit před horkem, jenom rozrážet nejžhavější plasmu. Když Gettysburg zažehl motory, nadešla chvíle pravdy. Kolos se vydal na svou cestu do oranžové polévky ke středu umírající hvězdy. Posádky upoutané popruhy ve vracích svých lodích čekaly na konec nebo spásu. Mělo to v sobě poetiku, na kterou se budou jednou dojímat historici – dva nepřátelé se vydávají prozkoumat místo, kam se dosud člověk nevydal. První kilometry bariérou Gummy, Radek ani Liu nevěděli, že už jsou uvnitř. Štít s lehkostí rozrážel vnější vrstvy plasmy a ani se při tom nezapotil. Až po několik sekund později vstoupili dovnitř zóny horka a trupy lodí se začaly nepříjemně zahřívat. Horko se přenášelo dovnitř a s hrozivou rychlostí ohřívalo vzduch. První krupěje potu vyrašily na kolektivních čelech posádky Odyssey i Gettysburgu průlet byl teprve v počátku. Curtis se přistihl, jak odpočítával každý tucet prolétnutých kilometrů. Jak se vedro stupňovalo, začal počítat jednotlivé kilometry a nakonec stovky metrů. Pevně sevřel pěst ve snaze překonat dusno, ale to pomohlo jen na okamžik. Přetížení z letu ho tlačilo do křesla bojového můstku a on se topil ve vlastní šťávě. Nejprve si ani nevšiml, že kolegové kolem něho křičí v marné snaze filtrovat všeobjímající teplo. Když mu to ale došlo, sám se přistihl při kňučení. Radek se v záchvatu paniky pokusil chytit dlaň vedle sedící Liu. Ignorovala ho, jako od svého přiznání ignorovala celou posádku Gettysburgu. Nakonec se usmažily i dokonalé chráněné senzory. Průlet bariérou trval celou věčnost; aspoň v myslích obou posádek. Zatímco dusno se stupňovalo, spása přišla s nečekanou razancí. Otřesy pominuly s tím, jak automatické systémy spojení obě lodě po průletu pustily a aktivovaly znovu inerciální tlumiče. Odyssey i Gettysburg byly volné a směřovaly k jádru bývalé hvězdy. Jejich zrudlé trupy opět zakusily relativní chlad planetární mlhoviny a začaly teplo přenášet do prostoru. „Hlášení?“ zmohl se znavený Curtis rozkázat operátorovi, zatímco se stěží odepínal z pásu. „Přišli jsme o senzory. Letíme bezcílně dopředu.“ Jsme bezbranní. Pokud Zelenka a Vidrine budou chtít, můžou nás teď nabrat na příď. Něco podobného se tou dobou honilo hlavám i velitelům druhé lodi. „Tak sakra běžte na k oknu a dejte mi vizuální potvrzení, že jsme tam, kde máme být!“ ukázal Gummy hromotlucky směrem k přídi. V okamžiku jako je tento pochopil primitivnost hlavního můstku a jeho zranitelným oknem vepředu – když všechna úžasná technika šla k čertu, aspoň jste mohli vytáhnout sextant. Důstojník, kterého poslal pryč se o několik minut vrátil bledý a Curtis z něho jen ztěžka dostával, co vlastně viděl. Ohlásit, že našli desítky asgardských bitevníků a stovky kilometrů velkou a evidentně fungující stanici, chtělo trochu více, než typický tón. Našli, co hledali. Ale nebylo jim to moc platné. Prvotní nadšení se brzy proměnilo v zoufalost, když je asgardské lodě zajaly, odzbrojily a eskortovaly na stanici Valhalla. První dny jsem byla mimo, stále se na mě podepisovalo zranění na hlavě, které jsem předtím utrpěla. Plukovník Samuels ale i přes četné zlomeniny šel ven a spolu s generálem Vidrinem se pokusili Asgardům objasnit, jaký pro nás měli význam. Bylo to k ničemu. Asgardi nechtěli nic slyšet. Obě posádky zajaly, oddělili a sdělili nám, že budeme hosty Valhally až do konce našeho nebo do konce jejich stanice. Tou dobou jsem už byla vzhůru. Nejprve jsem nechápala ten stoický klid, kterému posádka Odyssey propadla. Vždyť jsme, sakra, našli Asgardy a jsme jejich vězni! Neodpověděli nám na jedinou otázku a sprostě nás tu drželi! Pak mi bylo řečeno, že nás tu vězní už týdny. Byla jsem v limbu déle, než jsem si myslela. Lidé začali propadat zoufalství. Letěli jsme do Idy v září. Valhallu jsme našli v prosinci. Koncem února, necelé dva měsíce po zajetí, začala deprese dopadat i na mě. Takhle si setkání s legendárními Asgardy nepředstavoval snad nikdo. Něco málo nám přece jen řekli. Stanice, na které nás drželi, byla stará pět tisíc let. Postavili ji v době po válce s Ra, aby zde konzervovali staré bitevníky, pro případ, že by se objevila nová hrozba. Obecně se tušilo, že by mohlo jít o útok na Ra, pokud by porušil Smlouvu o Chráněných planetách. Později většinu zdejších lodí použili proti Replikátorům. I ty desítky lodí, které tu zůstaly, byly pouhým stínem původní síly. Něco i nám došlo, aniž by nám to řekli. Každý si všiml, že za celou dobu našeho „pobytu“ nikdo neviděl živého Asgarda. Mluvili k nám skrze interkom, ale nikdy se nám neukázali. Samozřejmě, Asgadi byli vyspělá rasa. Tisíce let stará. Ale nikdy dříve se neostýchali ukázat se nám. Plukovník Samuels si vytvořil teorii, že už nejsou ve svých tělech. Nebyli jsme v jejich stanici; oni byli stanicí. Do určité míry se to podepsalo i na vztazích s Mnemonixem. Někteří členové posádky jim přišli na chuť. Bydleli jsme odděleně, ale mohli jsme se navštěvovat. Asgardi byli připraveni výtržníky transportovat v případě potyčky od sebe; hodně náročná forma zpaficikovaní, kdyby vás to zajímalo. Ale třeba mezi Gummym a Liu tehdy kamarádíčkování fungovalo dobře. Vlastně až moc dobře. K Zelenkově nechuti. Radek propadl depresím a myslím, že se pokusil i spáchat sebevraždu. Samozřejmě, v našem komplexu mu to Asgardi nedovolili. Díky jeho náladám se ale zčásti vrátil do naší náruče. A, co je důležitější, taky odhalil největší tajemství Asgardů. Takové, které nesdělili ani Jacku O’Neillovi. Jako několik posledních sezení s Thorem začal Radek konverzaci zvukem zapalovače. „Kouření škodí zdraví.“ Pronesl z enormní obrazovky hlas patřící starému známému Asgardovi. „No, když už nás tu chcete nechat do konce života, napadlo mě, že ho skončím dřív, než chcete.“ Potáhl si Radek z cigarety. Světelný sloup asgardského teleportu mu o sekundu později zapálenou cigaretu vzal z úst a transportoval kamsi do vesmíru. „Víš, že energii, kterou jsi k rozložení hmoty cigarety na energii a zase zpátky potřeboval, by pozemská civilizace před objevem brány využila na několik tisíciletí?“ rozčiloval se Radek. „Energie máme dostatek.“ Pronesl klidně z obrazovky Thor. Radek si zapálil druhou cigaretu. „Stejně jako máte dostatek času?“ zeptal se Radek, „Proč sis mě zavolal.“ „Mám rád tyhle naše dialogy.“ „I já,“ odvětil po pravdě Radek. Neměl si moc s kým povídat, zvláště od doby, kdy Liu většinu času trávila v táboře posádky Odyssey. Ale Thor byl inteligentní i přes své chybějící tělo, „Ale raději bych si potřásl s tvojí rukou“. „Oba víme, že už žádnou ruku nemám.“ To bylo od Thora první přiznání po několika desítkách sezení. Samuelsova teorie byla správná. Asgardi by Valhalle byli pouhé vědomí uložené na pevné disky. Neměli už těla. Nemohli je mít. „To je docela překvapivé přiznání.“ „Stejně už jste to dlouho tušili.“ „Monitorujete naši komunikaci?“ „Nemusíme. Prostě vás slyšíme.“ „Jako… telepatií?“ zarazil se Radek. Vlastně to řekl z půlky jako vtip. „Překvapuje tě to?“ „Jste teď jen stroje. Ty nemůžou ovládat telepatii.“ „V tom se právě mýlíš. Replikátoři byli také stroje, a uměli se dorozumívat na parseky daleko.“ „Vysílačky umí totéž…“ ozval se Radek pohrdavě. „Přesně. Jakákoliv dostatečně vyvinutá technologie je neodlišitelná od magie.“ „Chceš říct,“ zaváhal Radek, „Že i jako duše uvězněné ve stoji máte podobné schopnosti, jako třeba Antikové?“ „Mezi dostatečně vyvinutou duší stroje a biologického tvora není rozdílu.“ Radek popošel a přihnul si z pálenky dovezené z domova, „Víš, celou dobu, co jsme tady, se snažíme dostat z vás tyhle odpovědi. Co se změnilo? Proč sis mě zavolal?“ „Rada Asgardů nyní zvažuje, že vás propustí.“ „Kde se vzala to náhlé pohnutí mysli?“ „Z toho, že jste je zavedli až k nám. Mysleli jsme si, že si toho nevšimnou. Mýlili jsme se.“ Thor evidentně mluvil o oboustranné pyramidě, která před dvěma měsíci napadla Odyssey a Gettysburg. „Kdo jsou oni? Haakeni?“ Haakeni byli hrozbou. Tehdy v roce 2011 jimi NID strašila malé děti. Prastará rasa, která kdysi v minulosti nenáviděla Antiky tak moc, že se bála, že lidé převezmou jejich roli. Pokusili se lidstvo zničit shozením komety na Zemi; to bylo před desíti tisíci lety. Potopa z dopadu ale lidstvo nezničila. Tak uzavřeli dohodu s Goa’uldy, tehdy vedenými Ra. Proti této alianci Haakenů s Ra vznikla Aliance čtyř ras – Asgardů, Furlingů, Noxů a Antiků. Po stovky let trvající Relativistické válce Aliance čtyř prohrála a Ra založil Vládce systému. NID i Mnemonix se báli, že Haakeni se v roce 2011 vrátili, aby nám definitivně vyprášili kožich. „Haakeni neexistují.“ Sdělil stoicky Thor. „Jakto, neexistují? Sám jsem viděl, jak jejich loď zajala naše lidi. Sakra, zajali i posádku Promethea… Haakeni jsou jeden z důvodů, proč jsem se přidal k Mnemonixu.“ „Haakeni byli ve válce s Ra vyhlazeni. Ra se jich nakonec tak bál, že uzavřel alianci s námi. Ani spojené síly Ra, Asgardů a posledních Antiků ale nebyly schopny je kompletně porazit. Haakeni měli totiž tajný triumf. Skrze své Orby uměli předpovídat budoucnost a tím odhalili naše spiknutí.“ „Ale evidentně jste je porazili… Jinak bysme se tu nebavili.“ „Nemohli jsme zničit Orby. Vždy odtušily, kde budeme a kam chceme střílet. Takže jsme je nalákali do soustavy Tartarus a spustili jedinou technologii, o které Haakeni neměli ponětí – zařízení na dilataci času. Navždy zpomalilo čas v okolí planety.“ „Zamknuli jste je tam.“ „Čtyři Orby, dědictví celé rasy. Na celé věky tam měly zůstat. Zbytek haakenské flotily jsme už vyhladili poměrně snadno. Jedním z cílů této stanice bylo mít připravené zdroje pro zničení čtyř Orbů, pokud by se dostaly ven.“ „A ony se dostaly. Kdo pak zajímal naše lidi?“ „Nedostaly. Byly puštěny na svobodu. Jak víš, Tartarus byl světem Anubise. Zničil zařízení na dilataci času, aby se z antických bází na planetě naučil novým trikům. Chtěl Orby zničit, ale jeden mu unikl.“ „A ty Orby, co jsou zač?“ „Totéž, co tato stanice, ale ve větším. Miliardy vědomí vymřelé rasy, schopné se podívat za závoj času. Schopné ovlivňoval myšlenky. Ale jsou uvnitř křehké schránky.“ „Mohou se povznést? Jako Anubis, nebo Ori?“ „Mohou, ale neudělají to. Ze stejného důvodu, proč Anubis nebo Ori nezničili naše rasy lusknutím prstu. Ze stejného důvodu, proč se o to nepokoušíme ani my teď.“ „Protože nemohli. Druzí by jim v tom zabránili?“ „Protože povznesení je slepým ramenem evoluce.“ To bylo pro Radka nečekané prohlášení. Zvláště od Thora. Jestlipak ho spíše nemrzí, že povznesení, ultimátní přeměny duše na energii a dosáhnutí nesmrtelnosti, nemohl nikdy dříve dosáhnout? Možná ho teď krmí kecy. „Povznesení Antikové jsou uvěznění ve své „vyšší“ realitě. Nemohou nic budovat. Nemohou se množit. Mohou se jen dívat na nekonečný film své bývalé reality. Jsou nesmrtelní, ale k čemu jim to je, když jsou odsouzeni skutečných událostí naši reality. Bavilo by tě donekonečna si číst noviny v kavárně a přitom se chvástat, že jsi vlastně pánem světa?“ „Mohou změnit pravidla. Jsou přece jejich.“ „Ne, nejsou a nikdy nebyly. Antikové se nepovznesli po své vůli, ale protože museli. Byli posledními členy umírající rasy. Vytvořili Nibiru, abyste v jejich odkazu pokračovali. Ale sféra povznesených jim nikdy nepatřila. Nevytvořili ji, jsou v ní pouhými uprchlíky ve společnosti tvořené bytostmi, pro které jsou naše starosti asi tak významné, jako pro vás války mezi termity.“ „Takže,“ Radek vypadal zmateně, „Haakeny jsme sem nenalákali?“ „Ne.“ „Tak koho?“ „Na to musíš počkat, než Rada dojde svému rozhodnutí.“ „Polib mi prdel!“ vykřikl Radek ve svém jazyce, ale to mu nepomohlo. Thor mu rozuměl. Za trest teleportoval pryč jeho pálenku. „No, tos tomu fakticky pomohl…“ „Alkohol škodí zdraví.“ „Ne v malých dávkách…“ „Dva litry denně nejsou malé dávky.“ „Odkdy se staráš o moje zdraví? Je mi fajn!“ „Tvoje přítelkyně přešla na druhou stranu a nenávidí tě za to, že jsi ji zradil odchodem k Mnemonixu.“ „Na to, že tě považuju za přítele, bych ti teď nejradši rozflákal monitor na kusy!“ „Hněv je dobrý. Jenom nezapomínej, že ses dostal tam, kam ses dostal, sám a o své vůli.“ „Tohle mě nudí. Jestli mě chceš otravovat, jdu pryč.“ „Rada vás propustí.“ „Konečně se někam dostáváme…“ Na podlahu se transportérem vrátila flaška pálenky. Tekutina byla skoro zmrzlá a soustředěná po kapkách, evidentně byla vystavena chladu vesmíru. „No, právě jsi to zničit.“ „To je mi líto.“ „Mě více.“ V mlhovině se seskupovala neznámá flotila a Valhalla se připravovala na boj. Potřebovala spojence. Rada Asgardů se rozhodla, že chce Mnemonix i NID. Obě lodě se měly vrátit do Mléčné dráhy v doprovodu několika asgardských lodí. NID a Mnemonix měl uzavřít příměří, protože Haakeni nebyli hrozbou. Nebyli ničím. Jeden Orb schovávající se bůhvíkde nemohl nic ovlivnit. Než se Thor rozloučil s oběma posádkami, sdělil jim největší tajemství své rasy. Už po cestě spálenými asgardskými světy obě posádky nacházely budovy antického původu. Ukázalo se, že Antikové sice měli po svém povznesení zakázáno se vměšovat, ale to neznamenalo, že s námi nemohli mluvit. Stejně jako Oriové ovládali své věřící, Antikové ovládali Asgardy. Po tisíciletí. Byl to vzájemně prospěšný obchod – Asgardi z něho měli občasnou technologii, Antikové si byli jistí, že Země a Nibiru budou chráněny. S tím mělo být chráněno i jejich dědictví. Jenže ve válce s Ori se vše změnilo. Antikové odtušili, že bychom Ori mohli porazit. Nařídili Asgardům, aby zničili Nibiru a zaútočili na Zemi. Nejvyšší rada ale neposlechla, nafingovala svou smrt a ukryla se do Valhally, kterou kolektivní mysli Asgardů dokázaly odstínit i před povznesenými. Samozřejmě, NID si z celé téhle story vzala jenom to nejpodstatnější – fakt, že lidstvo ze Země je skutečnými potomky Antiků, nejuznávanější rasy v celé lidmi narvané galaxii. Několik týdnů po návratu lodí do Mléčné dráhy tak Daniel Jackson jako ředitel exilové civilní vlády mohl na Atlantis hostit Orbánce, Tollány, Noxy, Langařany, Jaffy a Asgardy, a s pokynutím Asgardů vyhlásit, že pozemšťané jsou budoucími Antiky. Galaxie nám padala k nohám, role Antiků jako bohů byla upevněna a z celé maškarády vznikla takzvaná Aliance, jako uskupení lidských národů pod našim vedením. Škoda, že Valhalla nevydržela útok tajemných cizinců a ty asgardské lodě, které přežily válku s Jaffy, se vytratily do vesmíru a nikdo o nich nikdy dále neslyšel. Babillu, Calidria, 18.srpna 2022, 16:55 „Možná máte v garáži mezihvězdnou loď a možná s ní najdete Asgardy. Pokud ne, je celá tahle story jenom pěkným příběhem hlavní obžalované.“ „Myslím, že z toho moc nevyčarujeme.“ přiznal Milton. Odsunul a postavil se na nohy, „Ale máme rozhodně jednu podstatnou výhodu.“ „A to?“ podívala se na něho Radha zespodu. „Byla jste hlavou NID. Žádný jiný obžalovaný nebyl za své kariéry tak blízko pravdě. Žádný jiný nevěděl tolik informací o tolika stranách konfliktu.“ „Nikdo tam uvnitř mým výpovědím nevěří…“ „To není jisté,“ nasadil si Milton klobouk, „Řeknu vám jednu věc o soudních porotách – je to masa jako každá jiná. A masy mají tendenci nechat se ovládat emocemi. Musíte jenom vědět, jak na to.“ Radha zůstávala sedět u stolu. Ačkoliv v Miltonově hlase poznala sebedůvěru, ji samotné zoufale chyběla. „Ještě bych vás neodepisoval. Pokud prokážeme, že Antikové jsou banda pokrytců, lidská část poroty vás na popraviště nikdy nepustí.“ mrkl, „Poptám se pár známých a ozvu se.“ 04 – LEHKÁ PŘÍCHUŤ DEHTU Odvolání ministra zdravotnictví Po týdnech spekulací a ostré kritice kontroverzního programu Orfanato mluvčí prezidenta včera oznámila odvolání ministra zdravotnictví Geralda Shawa. Mluvčí citovala prezidentova slova, že „nehodlá nadále tolerovat jeho (ministrovu) nekoncepční politiku“. New Terra Times dodává, že Shaw byl jmenován ministrem sotva před dvěma lety právě na popud prezidenta (více zde). Z prohlášení nevyplynulo, bude-li program Orfanato nadále pokračovat. Ačkoliv byl Shaw už třetí ministr ve vedení tohoto osmiletého projektu, až za jeho vlády se podařilo vyprodukovat první živé dítě (více zde), které přerušilo devítileté období katastrofální neplodnosti, jež postihla galaxie po pulsu Nibiru a návratu Antiků v roce 2012. Navzdory zpočátku slibovanému přelomu v léčbě celogalaktické neplodnosti ale Adam 215 zemřel po necelých dvou týdnech. Právě tento neúspěch podle mnohých zavinil Shawův pád. Shaw, původem chirurg z Jihoafrické republiky, unikl při Evakuaci na kolonii P6X-142 Little Rock a mezi léty 2013 a 2018 byl jejím guvernérem (více v jeho profilu zde). New Terra Times, titulní strana 18. Srpna 2032 Hotel Paris, New Terra City, Calidria, 18. Srpna 2022, 20:32 Elegantní cinkot skleniček a decentní ruch vysoké společnosti bavící se luxusním baru nejlepšího hotelu ve městě v pravidelných intervalech narušovalo vysoké hihňání Liu i hurónský smích Piersona. „Takhle se vem nemohli dostat!“ nemohl Pierson uvěřit svým uším. Rozesmátá Liu ale trvala na svém, „Přísahám, vyprávěl mi to kdysi dávno Curtis. Bryn tím svým udělátkem přerušil přívod vzduchu, a z nadbytku oxidu se Aris Boch i jeho kumpáni nepřestávali smát. A aby toho nebylo málo, Bryn předtím jednu z Bochových goril sundal tak, že v jiné místnosti tím svým nesmyslem zvýšil gravitaci.“ Pierson si usrkl whiskey a natahoval se po další cigaretě, „Ten pašerák byl vždycky pašák. Kde je mu vlastně konec?“ Liu zvážněla, „To nevím. Slyšela jsem nějaké zvěsti, že je mrtvý, ale v chaosu po 2012 se mohl někam ztratit. Aspoň v tom doufám.“ Pierson si její nostalgie příliš nevšiml; měl příliš práce v dopíjení skleničky a signalizování, že chce nášup. „Víš,“ podíval se na ní záhy, „Na někoho, kdo má doma manžela, jsi poslední hodinu strávila vyprávěním příhod podělanýho Curtise „Gummyho“ Wrigleye…“ pousmál se. Liu byla na rozpacích, ale to pro ni taky byl její přirozený habitat. Uculila se, rádoby nesměle hodila okem a potáhla do sebe whiskey. Nejspíše se chystala Piersona buď navnaditm nebo odpálkovat, ale on pokračoval dříve než čekala. „Doma všechno v pořádku?“ teď zase zvážněl on. Liu chvíli váhala. Elegance byla ta tam. „Ne. Ale díky za optání.“ přehodila si vlasy dozadu a mezi oběma nastala krátká chvíle trapného ticha. „Všechno je při starým. Totálně v prdeli.“ pokračovala po chvíli, „Kolonie pod mojí správou se potácejí mezi chudobou a hladomorem. Každý z toho viní Antiky, takže se na mě skrze prsty dívá i vláda. Je to celý mimo.“ „Dřív bylo všechno jednodušší,“ zasmutní Pierson, „Život byl snadný, protože v černobílým světě jsme věděli na koho střílet.“ Liu si v okamžiku střízlivosti vzpomněla, jak ji jednou omylem postřelil velitel bezpečnosti Odyssey. Chtěl to ironicky připomenout Piersonovi, ale jeho proud nostalgie neustával. „Dneska, ve světě studený války s Antikama a s politiky a byrokraty za prdelí,“ zastavil se na okamžik, „Nic proti, Liu. Ale přál bych si ty starý časy.“ „Svět, ve kterém žijeme, ale nezměníme.“ namítla Liu. „ Všechno se dá změnit.“ „Hloupost,“ usmála se, „Ať budeš chtít sebevíc, nezměníš teď hned moji opilost na střízlivost. Můžeme jenom přispět svojí trochou a snažit se přežít naše životy.“ „Což se ti moc nedaří…“ dodal nepříliš citlivě Pierson. „Co chceš vědět?“ ohradila se ostře Liu, „Nejde o nic šokujícího. Štve ho, že jsem málo doma. Že jsem úspěšnější než on. A že nemáme dítě.“ „Jako kdokoliv jiný ve vesmíru.“ mávl Pierson rukou, „Od toho zasranýho kusu kamene, co osvítil celou galaxii a ‚aktivoval nám ty podělaný geny‘ to s galaxií jde o desíti k pěti. Nemůžeš očekávat světlý zítřky, když nejmladšímu člověkovi je deset let.“ Další trapná chvíle ticha. Když sem Liu šla, nechtěla se bavit o politice. Pierson ale svého času hodlal využít. „Chci po tobě audienci u prezidenta.“ Vyděšená Liu se zakuckala. „Cože? Čemu tím pomůžeš?“ „Musíme na Antiky zatlačit. Vím, že když předložím nějaké argumenty, tak-“ „Myslíš, že prezident neví, v jaké době žijete?“ ohradila se Liu ostře, „Jsi voják a jako takový jsi mu podřízený. Máš pod sebou muže, máš ochraňovat civilisty. Máš povinnosti vůči nim.“ Liu se zarazila, ale musela to doříct, „Nemůžeš svými city ohrožovat, co zbylo z lidské rasy.“ Najednou se tu necítí bezpečně a dodává, „Vůbec bychom se o něčem takovém neměli na veřejnosti bavit…“ „Právě protože k nim mám povinnost, musím něco udělat. Přišli jsme o tolik lidí, jenom abychom teď žili v téhle parodii na otroctví? Nejde o moje city, ale o to, co je správný.“ Liu se na něho dlouze zadívá. Najednou vypustí všechny emoce, jakoby je spláchla do kanálu. Tohle musí být ta Liu, která má pod sebou milióny občanů. „Nemáš kousku rozumu a chceš rozhodovat o celé naší rase? Všechno jenom kvůli jedné zavřené Radze Kaushal. Vlastně ne všechno, zatrpklý jsi byl už od Dillova zmizení.“ Robert vypadal, že ji dá každou sekundu pěstí. Přesně tohle v něm Liu chtěla probudit; byl příliš inteligentní, než aby si nevyčítal nepříčetnost. Uvolnila se a opřela o stoličku. Dala mu bičem, teď byl na řadě cukr. „Pro mě, za mě, domluvím ti zítra pár minut času. Ale nepočítej, že to něco ovlivní.“ Pierson si oddechl a vychutnával vítězství své diplomacie. Byl inteligentní, ale zase ne tak moc. Liu položila na stůl bankovku a přehodila přes sebe kabát. „Už jdeš? No tak, koupím ti posledního panáka.“ řekl a paží ji chytil kolem boků. Skrze mezery v upjatém oblečku cítil horko její kůže; i ve středních letech si udržovala perfektní postavu. Elegantně se mu vysmykla a alkohol gestem odmítla, „Mám teď sama své povinnosti, a vím, co se mnou přemíra alkoholu dělá…“ mrkla dvojznačně okem a dala se k odchodu. Robert se sám opřel a přemítal, co zítra přesně řekne prezidentovi. Naznačil barmanovi, ať mu mezitím pošle dalšího panáka a čerstvou krabičku cigaret k tomu. Modrá zóna, New Terra City, Calidria, 18. Srpna 2022, 23:15 Zámek zarachotil otáčejícím se klíčem a dveře se otevřely dokořán. První opatrná šlápota na podlahu chodby, druhá opatrná šlápota… Liu se domů za manželem vracela, jak jen tiše to šlo. „Kde jsi byl?“ „Venku s přáteli.“ „Dva dny?“ „Byla jsi zase za ním, mám pravdu?“ podíval se Radek vyčítavě na Liu. - Prostřihovaná sekvence. Zatímco Pierson s flaškou Jamesona a krabičkou cigaret vykašlává plíce ve svém hotelovém pokoji (evidentně na Calidrii jenom na návštěvě), Liu se vrací do svého domu, kde nachází opilého a zarostlého (a nezaměstnaného) Radka Zelenku, svého manžela. Nervózně oddychne nad zpustlým Radkem (evidentně mají potíže), ale nakonec ho přikryje dekou a odchází sama spát. Hotel Paris, New Terra City, Calidria, 19. Srpna 2022, 00:40 Milton se setkává a Pauline – mluví o Expedici (je míněná bývalá Pegasus Expedition, která má od své vzpoury proti vládě status teroristické organizace) a řeší plán na zisk šifry. Babillu, New Terra City, Calidria, 19. Srpna 2022, 12:00 Soud začíná, Pierson je posed, výslech o Langaře, Milton propašuje Pauline dovnitř Scéna, jak se Pauline proplétá vnitřkem komplexu Babillu. Její zkušenosti z odboje na Zemi (2011-12) a pomoc Miltona i některých vojáků Země, kteří ji pomůžou, ji umožní dostat se až k informacím. Scéna mezi Larcem Durim a Boudnicou, aniž by to viděla Pauline. Dvojice Antiků řeší politiku, jsou vykresleni nikoliv jako nutně záporné charaktery, ale jako postavy, pro které je primární jejich vlastní rasa a ne lidé. Piersonův výslech začíná… 05 – TATO NOC NEBUDE KRÁTKÁ - Následující den v soudní síni. Obhajoba předvolává generála Piersona, velitele Task Force Deadalus, mise Aliance v galaxii Pegasus. Obhájce se ho ptá na názor na Radhu, a Pierson ji popisuje jako vzornou a morálně dobrou důstojnici. Pierson soulasí a vyjmenuje, že posádku několikrát zachránila od agentů Mnemonixu a svým taktickým pohledem i od smrti když byla zničena první Odyssey v Bitvě o Langaru. Pak ale přichází žalobce a ptá se ho, jestli nebyla v posádce Odyssey původně jako agent N.I.D. snažící se tu najít členy Mnemonixu – jak tedy může vědět, jaká doopravdy je? Pierson odpovídá, že to bylo pouze zpočátku a všechno mu poté vysvětlila. Žalobce dodává, že Pierson s Radhou sloužili pouze několik měsíců před zničením Země, protože Pierson strávil více jako rok na okupované Zemi, než byl zajat a vyměněn za zajatce Mnemonixu. Pierson přesto říká, že Radhu zná dlouhé roky poté; žalobce toho využívá a říká, že spolu měli vztah a jeho soud je tedy zamlžený. Dost ho tam shodí a pak po něm chce, aby detailně popsal zmíněný den, kdy byla zničena první EJF Odyssey; den, kdy Jaffové v reakci na zlotřilou N.I.D. začali válku proti Alianci. Odyssey, Langara, 14. Června 2012, 18:30 Flashback červenec 2012, mluví Pierson: Odyssey a malá flotila Aliance a spojenců Jaffů měla bránit Langaru před případným protiútokem Hegemonie a Mnemonixu. Hlavní flotila Aliance se vydala osvobodit Zemi; měli jsme řadu spojenců a N.I.D. na Zemi spolu s hnutím odporu nahlodali místní obranu a vyřadili i antarktickou základnu. Bývalý člen posádky Odyssey, kapitán Wrigley (Gummy) byl u toho. Jenže radikální Jaffové se právě nyní vytasili s důkazy o řadě operací N.I.D. vedených i proti Jaffům samotným; cílem bylo vtáhnout Jaffy do války proti Hegemonii. Důkazy oslabily radního Bra’taca a Samuels se tou dobou snažil vše vysvětlit Nejvyšší radě Jaffů na Dakaře. Ale radikálové zneužili slabosti Aliance a zavraždili Bra’taca (po Caesarsku; ubodali ho) a převzali vládu. Odyssey se brzy ocitla na prahu války a když poté Jaffové vyslali dolů k Langaře lodě pro naquadrii, která jim podle nich po právu patřila, byl jsem nucen zahájit palbu. Proti přečíslení Jaffů jsme se drželi, ale neměli jsme šanci ubránit planetu. Generál Caldwell a Thor nakonec s hlavní flotilou Aliance dorazili na pomoc a odsoudili tak k revolně připravené hnutí odporu a N.I.D. na Zemi k masakru, ale udělali správnou věc, protože bránili člena Aliance před agresí Jaffů. Odyssey byla těžce poškozená, když hlavní flotila dorazila. Jaffové se rozhodli zabít dvě mouchy jednou ranou a do naquadriové žíly na Langaře transportovali několik bomb. Výsledkem byla exploze, která evakuovanou Odyssey zničila, spolu s celou kelownskou civilizací a Jonasem Quinnem. Hlavní flotila unikla na poslední chvíli. „Plukovník Samuels, bůh ví, jak moc jsem ho nesnášel, ten den. Hlavní město, Dakara, 14. Června 2012, 18:30 Popis úniku z Dakary. Jaffové byli spojenci, ale akce NID proti nim byly prozrazeni a Jaffové požadovali vydání jejich strůjce, plukovníka Samuelse. Vzhledem k situaci u Langary, tedy útoku Jaffů, je ale ambasáda Exilové flotily evakuována v konvoji a přijíždí až k bráně. V tu chvíli se na Dakaru dostává informace o ozbrojeném střetu mezi Exilovou flotilou a Jaffskou republikou. Samuels v posledním záchvěvu kuráže jde ven a snaží se přesvědčit Jaffy, že pozemšťané mají právo projít bránou, ale Jaffové zahajují palbu. Samuels umírá v prvním výstřelu, konvoj se dostává pod těžký ale neorganizovaný útok. Liu je raněna, ale většině se nakonec díky nepřipravenosti obrany brány podaří prolomit a uniknout na Garo. Garo, 15. Června 2012, 11:54 Rozhodnutí bombardovat Dakaru v odplatě za zničení Langary. Jackson je proti, generál Callwell a Pierson (jako velitel obrany) jsou pro. Jaffové nyní disponují takovým množstvím naquadrie, že si mohou dovolit vypálit kteroukoliv další planetu Aliance. Je třeba jim dát najevo, že to znamená odplatu a tedy vzájemně zaručenou destrukci. Liu a Jackson přesvědčují Teal’ca, že Jaffská republika je minulostí, že demokracie nikdy nefungovala. Teal’c nakonec souhlasí, ale ví, že tím bude navždy v očích Jaffů zrádcem. Vyhlašuje nezávislost Chulaku a sám se prohlašuje jeho králem. Leonidas, Dakara, 14. Června 2012, 18:30 Mole, bývalý pilot Odyssey, nakonec ve scéně připomínající bombardování Hirošimy, v maskovaném F-302 přilétá z mateřské lodi Leonidas k Dakaře a odpaluje proti ní Zero Point Bomb, zbraň tušenou dvě řady SGO. Dakara je spálena na jádro a ač jsou ztráty nevelké populace bezvýznamné oproti populaci všech Jaffům, válka mezi Aliancí a Jaffy vzniká otevřená válka. 06 – DOMEČEK Z KARET Babillu, New Terra City, Calidria, 19. Srpna 2022, 14:00 Soud končí, porota je emočně odkrvena z Piersonova popisu. Zatímco všichni odcházejí ven, přímo v Babillu před branami soudu je odpálena nálož a zabíjí desítky lidí i Antiků. Ukazuje se, že šlo o teroristický útok Expedice. Pierson s Liu ale řež pozorují se zděšením z povzdálí. Antický právník vytkne Piersonovi, že Nás i vás zbývá už jen málo, a vy nejste schopni se postarat ani o své vlastní rebely.“ Slumy, New Terra City, Calidria, 19. Srpna 2022, 16:00 Pauline a Milton, WTF byla ta exploze? Mám program… Pauline odchází a potkává Zelenku, který s ní evidentně většinu doby spolupracoval. Teď má šifru. Modrá zóna, New Terra City, Calidria, 19. Srpna 2022, 16:00 Liu jde za svým synem a nechává ho přesunout s její tollánským otcem na Irtin. Tady není bezpečno. Kontaktem je Bryn, který tam má dvě své děti a chrání malý ústav dětí, které jsou v galaxii plné neplodnosti cennou komoditou. Palác, New Terra City, Calidria, 19. Srpna 2022, 16:00 Pierson, Liu a prezident. - Pierson v koloně vyráží k sídlu prezidenta. Uvnitř budovy vlády (ano, připomínající Bílý dům) je se prezident Daniel Jackson právě baví s vůdcem altareanské federace Larcem Durim (starý chlap, á la Palpatine, ale ne prvoplánově zlý). Pierson čeká za dveřmi, ale nadávky obou vůdců jsou slyšet před dvě místnosti ven. Je popsána i scéna uvnitř. Larc Duri vyčítá Jacksonovi laxnost v hledání teroristů Expedice, kteří očividně pronikli až na tento svět (viz. nálož v minulé scéně). Je jasně ukázáno, že Jackson se Antiků bojí, nemá na výběr. Duri zmíní, že Altareani neplodnost vyléčí a pokud chce lidstvo přežít, musejí je poslouchat. Nakonec hrdě odchází ven a Jackson přijímá Piersona. Ten si na Antiky stěžuje, ale jeho Jackson jeho rázný přístup odmítá. „Antikové mají podporu Tollánů a Orbany. My máme jen sami sebe.“ Pierson mu vytýká, že Radhu obětoval na oltář politky; že není tím, koho volil a koho by z něho chtěl mít Jack (O’Neill). Jackson mu pragmaticky odpoví, že on sám byl u toho, když Jack zemřel při misi hnutí odporu na Antarktidě. Zamyslí se a dodá, že Hegemonie a Mnemonix museli v tom moři vykopat něco skutečně důležitého, když se k ní přidal i on. Sam mu to nikdy neodpustila… „Je mi líto, ale pokud je přežití naši civilizace závislé na jednom bývalém důstojníkovi N.I.D., pak ho obětuji stejně tak, jako velitel musí obětovat některé své vojáky ke zdaru mise.“ Pierson ho pošle do prdele, ale nakonec se umírné – Jacksona má evidentně pořád ve velké úctě. Daniel mu nakonec odpovídá, že Pierson je ještě mladý. „Když jsem já byl mladý, byl jsem ochotný riskovat a možná z toho risku něco vytěžit. Na míru ale nyní závisí dvě přeživší miliardy pozemšťanů. Kdybych věděl, co rozluštění tajemství toho kruhu spustí, nikdy bych ho býval neroztočil.“ Nakonec Piersonovi řekne, že pro jeho dobro ho posílá zpátky na Odyssey B (UES Odyssey B, přesněji) do Pegasu. Raději ať přivede členy Expedice v poutech brzy, „Nebo se na lavici obžalovaných brzy sejdeme i my dva.“ Modrá zóna, New Terra City, Calidria, 19. Srpna 2022, 16:00 Pierson odchází bránou do Pegasu převzít velení nad jednotkami UE, které hledají Expedici. Babillu, Calidria, Calidria, 19. Srpna 2022, 23:00 Jackson a Rici vs. Larc Duri a Boudnica; pravda o politice Milton je s Radhou, chce si s ní probrat zítřejší výpověď Antiků o dnu, kdy se vrátili na Zemi… její verze bude asi jiná 07 – PŮLNOC Osud lidstva, jeho přerod v Antiky samotné, byl naplánován na 21.prosince 2012. Jako poslední akt na konci své civilizace Antikové vybavili pozemšťany svým genem, jehož plný potenciál by se nevědomému člověku uvolnil při přeletu komety Nibiru kolem Země. Antikové nečekali, že Ra rozprostře lidstvo do celé galaxie. Nemohli čekat, že lidé sami mezitím porazí Ori. A stejně tak my jsme čekali, že kvůli naší vlastní aroganci a pýše si znepřátelíme své vlastní spojence a sami tak prohrajeme poslední bitvu o Zemi… Sol, 22.prosince 2012, 03:00 „Modrý veliteli, Oscar Prime, přesuňte se na polygon 712 ke krytí ústupu Task Force 4.“ „Modrý velitel rozumí,“ přikývl spíše pro sebe sebevědomý a sotva pětadvacetiletý kapitán Brandon ‚Mole‘ Sloan usazený v pilotním křesle a dodal, „Fajn hoši, zachráníme našim zadky. Zbraně odjistit!“ Eskadra šestnácti elegantních F/A-02 Spritů na povel zažehla motory a vydala se z okraje bitvy přímo do jejího středu. Po levé straně tmavou oblohu protínal mohutný milióny kilometrů dlouhý ocas komety Nibiru, po pravé straně se rozprostíraly záblesky pulsních zbraní, coilgunů a detonujících křižníků. „Třicet sekund do palebné zóny,“ zahlásila mladičká Lori Ann, další člen perutě. F/A-02 Sprity byly malé dvoumístné stroje, mnohem pohyblivější než F-302 Kestrely a s menším profilem. Svého času byly navrženy jako stíhací letouny, ale v této hubené době si Exilová pozemská flotila musela vystačit s omezenými zdroji a Sprity se staly i bombardovacími letouny. „Dvacet sekund, aktivujte drony,“ špitl Mole a na jeho povel se z každého letounu uvolnilo půl tuctu kříženců antických dronů s pozemskou technologií. Šedé družice kryly mateřskou stíhačku, útočily na nepřítele a působily i jako klamné cíle. Přes neurální rozhraní se řídily pokyny podvědomí pilota každého stroje; při vší komplexnosti ovládání vlastního letouny to bylo vyčerpávající, ale ne o moc víc než starý dogfight na kanóny nad kanálem La Manche. Modrá letka EJF Odyssey B se blížila k ustupující Task Force 4. Skupina nahodile uspořádaných Ha’taků, Prometheů a orbánských destoyerů letěla pozadu, aby maximalizovala svou palebnou sílu. Obtěžovaly ji nejenom postupující mateřské lodě Jaffů, ale i kluzáky a al-keshe. Task Force 4 se stahovala ke 4. obranné linii u Marsu, kde by ji vystřídala tollánská Task Force 12 a dala ji potřebný čas na nejnutnější opravy a návrat do boje. Každý v alianční flotile ale věděl, že obrana Země je předem prohraný boj, jehož konec se blíží s každou další minutou. Modrá letka se už ocitla pod sporadickou bodovou palbou a jednotlivé stroje se po třech rozdělily a vzaly si své cíle. Velitelé a jejich wingmani se neúprosně ve vysoké rychlosti blížili k al-keshům, Mole si dokonce vytyčil útok na nepřátelský Ha’tak. „Tak fajn, lidi! Kopněte do vrtule, jdeme na to! Jak by se to šéfovi líbilo!“ zahlásil Mole entuziasticky zbylým pilotům a akce začala. Sprity ve vysoké rychlosti pokropily nepřátelské kluzáky i zaštícené mateřské lodě. Rakety s modulovanými štíty se pokusily proniknout štíty, drony se zaryly do několika nepřipravených nepřátel. V tak vysoké rychlosti, jakou Modrá letka prolétala formací Jaffů, neměl nepřítel moc šancí efektivně se bránit. Během dvou sekund bylo po všem; Jaffové byli nuceni zpomalit, odepsat pár kluzáků a přeskupit se v obraně proti blížícím se třem dalším letkám. „Modrý veliteli, Oscar Prime. Dobrá práce, zůstaňte na pozici marťanské orbity a čekejte na další pokyny,“ promluvila do headsetu jedna z mnoha operátorek sedících kolem taktického stolu na můstku EJF Odyssey B. Na rameno ji poklepal velitel lodi. Plukovník Robert Pierson skousl čelist nad dalším drobným vítězstvím v sérii proher. Pro nyní mírně obtloustlého čtyřicátníka se strništěm přecházejícím pomalu ale jistě v námořnický plnovous to byl příjemný pocit. Vždycky byl dost arogantní na to, aby si dovedl vychutnat perfektní fungování svého plánu. Co na tom, že vždycky používal doktríny načtené z knih. „Ať si Tolláni pohnou!“ kývl na další operátorku, která přeposílala pokyny, „Chci Akolu na místě Task Force 4 do dvou minut.“ Tak jen kývla a dala se do komunikace. Můstkem létaly desítky pokynů, však Odyssey B taky byla nervovým centrem celé bitvy. Stará Odyssey by něco takového se svým malým centrem neustála, ale tenhle můstek byl dvakrát takový; vždyť taky patřil mateřské lodi třídy Ajax, dvojnásobné v porovnání s třídou Deadalus. „Přijímáme depeši z povrchu, pane,“ ozval se nový mladý taktický důstojník Piersona. Robert k němu kývl, popošel a nasadil si headset „Tady velící Oscar Prime, jaká je situace?“ Na druhé straně spojení právě plechovou střechu malé šedé budky skrápěl noční déšť. Jeho bubnování jakoby dodávalo atmosféře na intenzitě. Venku v dešti se tísnily stovky tisíc civilistů a skrze sporadické kordony výsadkářů, mariňáků a milicí se tlačily k dezignovaným evakuačním bodům. Nikdo neměl pochyby, že každým okamžikem je někdo ušlapán, okraden nebo kolabuje nedostatkem sil. Vojáci každých pár sekund stříleli do vzduchu, popřípadě do civilistů, kterým byla proti srsti i ta trochu organizace, kterou exodus provázel, a snažili se předbíhat. Všichni obyvatelé města se s vehemencí umírající rasy snažili přežít a dostat se sem. Ale určitá míra pořádku byla nutná aby se neušlapali úplně všichni. „Právě jsem mluvila s veliteli jednotlivých oblastí. Potřebujeme minimálně ještě dvacet hodin k evakuaci velkých měst.“ promluvila do mikrofonu zmoklá Radha Kaushal. Mladá indická důstojnice ostře řezaných rysů vypadala v pekingském dešti ještě chladněji, než bylo k jejímu vzezření obvyklé. Kdo ji znal, nevěřil by, že je něco takového ještě vůbec možné. Pierson se skoro usmál, „Nemáme dvacet hodin. Nemáme možná ani hodinu…“ obrátil se a dořekl šeptem do headsetu. Rozhlédl se zoufale po můstku lodi. Pauzu na přemýšlení mu přerušila mohutná exploze na bitevním poli prosvítající na můstek oknem. Pierson v duchu tušil, že patřila jeho straně. „Chci, abys stáhla svoje lidi. Předej pokyn i ostatním velitelům.“ řekl rozhodně, ale ztěžka. Radha v prvním okamžiku nic neříkala. Pozorovala mikrofon, zatímco poslouchala hlasy tisíců lidí venku. Věděla ale, že dříve nebo později k tomu dojít musí. „Dobře. Dej nám ještě půl hodiny.“ „Máš je mít. Ale potom chci všechny svoje lidi pryč ze Země, včetně tebe. Je to jasné?“ Radha přikývla a ukončila spojení. Položila obstarožní mikrofon na stůl mezi vyrovnané laptopy a mohutné napájecí kabely vedoucí ven. Napájely už pátý den čtyři soustavně fungující hvězdné brány umístěné na Náměstí nebeského klidu. Každá tollánskou technologií vyrobená brána byla paralelně připojená k jinému zabezpečenému světu v galaxii. Stejně jako desítky dalších bran rozmístěných po Zemi se snažily zachránit to, co zbylo po okupaci. Kruh, který lidstvu přinesl zkázu z vesmíru byl nyní jeho cestou mezi hvězdy. A každá pauza po uplynulých 38 minutách byla pro tísnící se uprchlíky zdrojem šíleného strachu. Nikdo nevěděl, jak dlouho ještě brány vydrží fungovat. Nakonec Radha vyšla ven do deště a u rampy jedné z bran požádala vojáka pod svým velením o vysílačku. Zatímco výsadkáři pomáhali civilistům do horizontu události, Radha skrze něj otevřela kanál, „Základna Peking pro základnu Anyang. Liu, velitelství chce evakuovat personál. Jak to tam vypadá? Přepínám.“ Z vysílačky vyšlo sotva znatelné chrčení: „Zatím …ádáme kontrolovat …chozích. …stli se stáhnete najednou, lidi tam zpanika…. …nám. Přepínám.“ „Nenechám tady svoje muže zemřít po tom, co všechno riskovali,“ řekla rozhodně Radha a tišeji dodala, „Ale taky nechci, aby se uprchlíci na druhé straně ušlapali. Přepínám.“ Chvíli se ozývalo mlčení, ale Liu nakonec odpověděla, „Neboj se. …by došlo k eva… tak za vámi …řeme iris.“ Radka si oddechla. Panika je nakažlivá. Byla ale ráda, že Liu, ta malá čínská kariéristka, která se před dvěma lety z vize okupované Země hroutila do náruče chlastu, drog a jednoho muže vedle druhého, je nyní dostatečně silná k podobně odvážnému velitelskému rozhodnutí. Vysílačka ještě jednou zachrčela, „Jak … na tom ostatní? …nám.“ „Pošlu pro ně vrtulníky. Neboj se, dohlednu, aby se tvůj manžel vrátil.“ Ráda bych podotkla, že pod mým velením jenom v Pekingu bylo sotva pět tisíc mužů. Na mnohamilionovou metropoli. Po okupaci panoval přirozený chaos, nemluvě o zemětřeseních, které vyvolával průlet Nibiru mezi Zemí a Měsícem. S tak malým kontingentem jsem podle mého názoru stěží mohla zabránit Odsunům a dalším zvěrstvům, při kterých si v posledních okamžicích Země mezi sebou národy vyřizovaly účty. Milióny v nich zahynuly, ale miliardy další se zachránili protože jsme koncentrovali naše síly na evakuaci, nikoliv na dosažení celoplanetárního pořádku. Bylo vinou Mnemonixu, že přesidloval vedle sebe euroamerické kolonisty s původními obyvateli Indie, Arábie či Jižní Ameriky. Jakmile okupační moc padla, protěžovaní kolonisté se ocitli bez ochrany, kterou jsme jim my s našimi úkoly nemohli poskytnout. Takový byl plán generála Caldwella už při osvobozování. V zádech jsme měli Jaffy a kolonisté byli nutnou obětí. A samozřejmě, přítomnost komety o velikosti Měsíce tak blízko povrchu byla pro většinu symbolem konce světa. Musím přiznat, že jsem to tak cítila i já. Nibiru byla důvodem války mezi NID a Mnemonixem. Zatímco vláda chtěla Nibiru nechat proletět, věříc, že antické zařízení na jejím povrchu skutečně aktivuje antický gen, Mnemonix měl v úmyslu předejít obrovským katastrofám, které by průlet způsobil a chtěl kometu vyspělými zbraněmi zničit. Nibiru ozařující oblohu byla koncem občanské války, a pro mě, i přes všechen její destruktivní potenciál, byla jistým… symbolem klidu. Můstkem Odyssey se ozvalo několik překvapených hlasů značících zděšení. Interkomem se ozvalo silné zašumění. „Co se děje?“ zavolal Pierson na taktického. „Pane!“ otočil se, „Přišli jsme o Akolu!“ „Fronta u Marsu se hroutí.“ řekla jedna z operátorek. Pierson přešel k jejímu místu a podíval se na mapu. Linie z Merkuru držela, stejně jako oba póly desítky miliónů kilometrů nad Zemí, ale Jaffové přece jenom někde prorazili. Taktika ustupování přestala být účinná. Taktický důstojník dal na obrazovku schémata situace u Marsu. Linii prorazila masivní desetikilometrová vlajková loď Majkio. „Ta mrcha tu neměla být aspoň ještě hodinu!“ zoufale si posteskl Robert. „Rozvědka se evidentně mýlila. Znovu.“ dodal taktický důstojník. „Dejte mi velícího Task Force 2, ať se okamžitě přeskupí a pokusí se tu svini sundat!“ zavelel plukovník. „Tady velící Leonida, chápu to správně, že se máme stáhnout ze svých pozic?“ zeptal se přes intercom plukovník Christopher Dill, starý přítel Piersona. Robert si ťukl na headset na uchu, „Chrisi, sedm minut od Země je Majkio. Jestli se dostane až k ní, je konec. Chci, aby ses se svou skupinou stáhl a sundal ji.“ Na druhé straně panovalo krátké ticho, než se ozvalo rezignované „Rozumím.“ Pierson se podíval na svého taktického důstojníka, „Zavelte všem svazům všeobecný ústup na Obrannou linii Masada.“ Důstojník přikývl a na taktickém stole rázem naběhly destinace všech svazů. Masada. Zrovna tak by se mohla jmenovat Alamo. Poslední ústupový perimetr. Vysoká oběžná dráha Země. Trojice BC-304 s nápisy Leonidas, Hyperion a Sun Tzu se spolu s dvojicí pyramidových lodí Scorpion a jedním tollánským těžkým křižníkem odpoutala od bitvy proti dvěma tuctům Ha’taků se zažehla podvětelné motory na cestě k Majkiu. Jaffové jim sice byli v patách, ale pokud by se Majkio dostal k Zemi, bylo by to stejně jedno. Tohle monstrum bylo vybudováno ještě za vlády Bra’taca, ale po převratu ho jaffští radikálové využili k rozsévání teroru po galaxii. Tisíce nakradených tun naquadrie z Majkia vytvořily ničitele planet. Na svém kontě měl už dva rozčtvrcené světy a zdálo se, že se chystá na svůj hattrick. Jak Task Force 2 klesala ze slunečního pólu a dostala se za líně letícího Majkia, na plukovníka Dilla přišla chmurná myšlenka. Pokud neuspěje, bude navždy v učebnicích zapsán jako velitel, který dopustit zničení rodné planety. Budou-li tedy vůbec nějaké učebnice. „Někde to tady musí být! Hledejte rychleji!“ zavolala na své podřízené zmoklá postava, marně se snažící vytěžit z chaosu řád. Zoufale se prohraboval stohy papírů a složek, některými spálenými, jinými mokrými od deště. Centrála okupační vlády v Pekingu byla vybombardována; jeho štěstím ale bylo, že déšť uhasil ohně. Jeho nadějí bylo, že tu objeví něco, co by ospravedlnilo celou tuhle válku. Zvenku k němu přibíhala mladá žena se zplihlými rudými vlasy. V ruce držela vysílačku; její chrčení v nevelké betonové místnosti skoro přehlušovalo ozvěny helikoptér, střelby a davů uprchlíků zvenku. „Gummy!“ zavolala na muže, ale nereagoval na ni. Musela doběhnout až k němu a chytit ho za rameno. „Gummy!“ trhla s ním a otočila jeho roztěkanou tvář k sobě. Kapitán Curtis „Gummy“ Wrigley už dávno nebyl oním podivně frajerským introvertem; nedobrovolným velitelem s romantickou zálibou v létání. Řada bojových šrámu v jeho obličeji spolu se stresem a informacemi, které za svou kariéru v odboji získal, ho přivedly na hranici šílenství. „Gummy! Kaushalová nařídila celoplošnou evakuaci!“ zavolala žena do okolního hluku. „Samozřejmě, že ji nařídila,“ Curtis ukázal na díru ven a dodal:„Asi před týdnem!“ Žena nesouhlasně pokynula hlavou, „Všechny jednotky pod jejím velením se mají do deseti minut vrátit k bránám a připravit se na odchod.“ „Krysy opouštějí potápějící se loď?“ spíše konstatoval Gummy. Do toho dovnitř vtrhli tři další postavy. „Tak kde to vázne?“ humpolácky se ozval Bryn, navlečený z nějakého důvodu v černé kožené uniformě okupačního křižáka. Ale tenhle přesvědčený vesmírný pašerák by se vsoukal do čehokoliv, kdyby mu to zachránilo krk. „Mizíme odtud lidi!“ zavolala na ostantí ona před Gummym stojící nervózní zrzka těsně před třicítkou, plným jménem Pauline Hershlag. „NE!“ zakřičel hystericky Gummy a nervózně se otočil ke stohu papíru za sebou, „Někde to tu je! Vím to!“ „Na tohle nemáme čas!“ vystoupil za Brynem postarší doktor Radek Zelenka v otrhaných šatech, „Podle rádia letí k Zemi Majkio. Jestli nepůjdeme hned, nebude co evakuovat…“ Kapka vody z Curtisovy neoholené tváře dopadla dolů na mokré papírové složky. Pod jeho velením tu bylo hodně lidí, a on teď držel jejich životy v rukou. „Fajn,“ otočil se k Pauline, „Vy běžte pro případ, že to tu všechno vybouchne. Já zůstanu.“ „Ah,“ zachrčel Bryn, „Dost už těch spasitelských žvástů, ha?“ „Myslím to vážně. Víme, že Hegemonie to našla, jenom nevíme kde přesně…“ „Což ti bude k ničemu, když budeš mrtvý!“ zakčiřel zezadu Radek. „Ne tak docela…“ hlesl Curtis spíše pro sebe. „Praštěte ho po hlavě a bereme ho sebou…“ z plna plic letargicky pronesl Bryn. „Ani náhodou!“ vykřikl Gummy, vytáhl z pouzdra pistoli a přiložil si ji zespodu pod bradu, „Klidně běžte, ale já zůstávám.“ Bryn s Radkem se na sebe podívali a oba najednou obrátili oči v sloup. „Tenhle starej trik už ne…“ letargicky procedil Bryn. „Jsi si tím jistý?“ zeptala se vážně Pauline. Zkrabatělé čelo a vzlykavý hlas naznačoval, že mezi těma dvěma je víc než přátelství. „Jestli se mi to podaří, tak tohle všechno bude mít nějaký význam…“ znovu ukázal volnou rukou na díru ven na město ponořené do chaosu. Pauline si olízla rty. Nechtěla ho tam nechat. „OK, lidi, padáme odtud!“ zakčičel na zbylé odbojáře Zelenka, „Šéf tu zůstane o trochu dýl…“ podíval se úkosem na Gummyho s pistolí u hlavy. Ten se zatím věnoval jen Pauline. „Bude to v pohodě. Věř mi,“ pronesl sebevědomě. Bylo jasné, že tomu buď opravdu věří, nebo je nejlepším žijícím hercem na Zemi; což v ten okamžik nebylo tak nepravděpodobné. Pauline přikývla, „Uvidíme se po bitvě.“ A naklonila se ke Gummymu. Na pozadí trhliny ukazující zmatek evakuace se dvojice dlouze políbila - Gummy přitom stále držel hlaveň pistole u svojí hlavy. Po několika dlouhých sekundách se zvenku začal ozývat zvuk přilétajících vrtulníků. Pauline se naráz rty odtrhla a poslechla si sotva srozumitelné zachrčení ve vysílačce. „Fajn, lidi, máme minutu sekund do odletu!“ zakřičela hromotlucky na ostatní a romantický okamžik byl ten tam. Udělala několik kroků dozadu, naposledy si vyměnila pohled s Gummym a se zesilujícím zvukem vrtulníku spolu s ostatními odešla ven. Posledním, kdo Gummyho viděl, byl Radek. Kývl k němu na znamení dobré práce… Gummy ještě několik sekund po jeho odchodu čekal s pistolí u hlavy. Znal Bryna, Pauline i Zelenku, a byl si jistý, že tam venku řešili, jestli dovnitř nehodit flashbang nebo nenaběhnout se zatem. Ale taky věděli, jak moc byl tímhle posedlý. Nakonec Gummy odhodil pistoli a dal se znovu do přehrabování tajných složek Mnemonixu. A dvojice transportních vrtulníků se zbytkem odbojářů na palubě mezitím pokračovala deštivou nocí do hlučného středu města. „Tři minuty!“ zvolal operační důstojník na bojovém můstku tollánského těžkého křižníku Adern. „Všechnu energii do zbraní, poletíme setrvačností,“ zavelel přes interkom admirál Reldi Inhoj, toho času v hlavním můstku. Velitel paluby, Aricco v hodnosti viceradora, pozoroval na taktickém panelu jak se Task Force 2 marně snaží prorazit štíty Majkia. Zbývaly tři minuty než Majkio vstoupí do dostřelu Zemi; pouhých 180 sekund dělilo celou misi od nezradu. Monstrum, které pronásledovali, opětovalo palbu jenom sporadicky. „Pane, cíl je na padesáti procentech své kapacity,“ pokračoval operační důstojník. Aricco přikývl, „Jak si vedou naše letky?“ „Druhá nám kryje záda, třetí a pátá jsou -“ Můstek Leonida osvítila mohutná exploze vycházející zvenčí. „Zahájili palbu! Zahájili palbu!“ „Adern je v hajzlu!“ „Stošedesát sekund!“ Studenáý pot na čele plukovníka Dilla začal mrznout: „Co pozemní obrana? Bude Hegemonie moct něčím střílet?“ „Co z obranných instalací jsme nezničili při invazi, o to přišli v bojích s Mnemonixem. Task Force 1 je na orbitě střílí už teď, ale jeho palba zatím efektu. Task Force 3, 7 a 9 jsou na cestě, ETA pět minut.“ Obrana Majkia začala sestřelovat útočící stíhače a bombardéry. Štíty lodí Task Force 2 se rovněž začaly prohýbat. Ale hlavní energetické dělo ještě ani zdaleka neukázalo svou plnou moc. „Leonidas, Oscar Prime, jaký je stav?“ ozval se do Dillových uší hlas Piersona. „Přišli jsme o Adern. Útočíme vším, co máme. Ta svině se ani nehne.“ „Plukovníku, jste 130 sekund od dostřelu Země.“ oznámil mu ztěžka Pierson a na chvíli zaváhal. Už jen to, že označil svého starého přítele a kolegu hodností, nebylo úplně běžné, „Myslíte, že byste mohli dosáhnout dostatečné rychlosti a přijít s cílem ve vysoké rychlosti do kontaktu?“ Dill polkl naprázdno. Na palubě DSC-304 Leonidas tou dobou bylo 251 členů posádky. Od důstojníků, pilotů a výsadkářů po kuchaře, chirurga a kaplana. Ale byla to bojová loď na kritické misi. „…Potvrtuji, Roberte,“ odpověděl po několika cenných sekundách Dill a nepřítomně dodal, „Do prdele s tím…“ „Dlužím ti panáka,“ dostalo se mu krátké odpovědi než se Pierson odmlčel. „Spíše celou flašku…“ Dill si stoupl a popošel dopředu, „Všechnu energii do motorů a příďových štítů! Nouzový zážeh! Chci maximální rychlost a kolizní kurz na cíl…“ Důstojníci na můstku se po něm krátce ohlédli, ale po okřiknutí se na zádi Leonida zažehly motory naplno a loď se vydala vstříc jaffské monstrozitě. Měla náraz stihnout jen tak tak. Formace už prolétala kolem temné strany Měsíce. A jak srpkovitě ozářený povrch Luny ustupoval, naskytl se jim pohled, který lidské oko spatří jen jednou za deset tisíc let. Gigantické těleso komety Nibiru přetínající pohled na Zemi na dvě poloviny. „Hlášení!“ ozval se na krvácející, raněný a vzduchem poletující Aricco. Bojový můstek Ardenu sporadicky osvětlovalo nouzové osvětlení. „Přišli jsme o všechny paluby od dvacáte výše. Inerciální tlumiče, zbraně, motory - všechno pryč. Fungují jenom pasivní senzory.“ „Jaký je stav cíle?“ přiručkoval se Aricco k tollánské důstojnici krvácející z hlavy do všeobjímajícího stavu beztíže. „Je pronásledována, jedna loď je už hodně blízko. Celkově je formace půl minuty od Tau’ri, ale… mění kurz.“ Důstojník se nechápavě podíval na Aricca, „Plnou rychlostí se blíží k Nibiru.“ „Plnou rychlostí?“ Důstojník pokynul hlavou, „Není to útočná loď, ale sebevražedná.“ „Cíl deset sekund do oběžné dráhy,“ oznámil taktický a nervózní Pierson přešel od taktického stolu k výhledu ven. Země se zvětšovala s každým kilometrem, kterým se všechny obranné svazy stahovaly k planetě. „Bude jim trvat aspoň minutu dokončit palebnou sekvenci. Leonidas je do té doby zastihne.“ řekl plukovník spíše pro sebe než ostatním. Robert se podíval ven a k ústum si přiložil zapálenou cigaretu. Ve chvíli jako je tato se člověk přece může vrátit ke staré neřesti. Kouření zabíjí, ale to život taky. „Ztratili jsme kontakt se Zemí! Vlastně se všemi loděmi Task Force 1 a 2!“ zakřičel taktický. „Jak daleko jsme od nich?“ „Patnáct světelných sekund.“ „Co se tam sakra stalo…?“ Byl to pohled, který se lidskému oku nabídne jen jednou za celý věk. Po úvodní explozi silné jako tisíc kvazarů Aricco vykoukl z okna poškozeného a bezvládně plujícího Adernu, aby spatřil závoj komety rozfoukávaný do okolí bílým středem nekonečně silné detonace. Tsunami gama záření způsobilo po celém povrchu amerického, evropského a afrického kontinentu zmizení posledních zbytku ozónové vrstvy a většiny atmosféry. Následovalo okamžité zapálení všeho, co jen trochu mohlo hořet. Norské dřevo se právě zapsalo do Červené knihy ohrožených druhů. Plameny rychle uhasly, jak v mžiku zmizel kyslík potřebný pro požáry. Už nemělo co hořet. Nepřišla žádná tlaková vlna, která by rozfoukala popel civilizace na Tau’ri. Šedá města v sekundě shořela i se svými obyvateli, a v druhé sekundě byla vákuem dokonale zachována pro generace budoucích archeologů. Jenom ne těch lidských. Plamenný oceán se stále ještě šířil na temnou stranu planety, spalujíc rychlostí zvuku vše, co se mu dostalo do cesty. A v tom trup Ariccovy lodi dostihla podivná bublina energie táhnoucí se z jádra komety do prostoru. Vicerador, v součastnosti velící důstojník těžkého křižníku Adern, upadl do bezvědomí. Robert stál na můstku po boku taktického důstojníka. Jako všichni zděšeně hleděli na celou tu scénu. Aniž by uhnul pohledem, stiskl na konzoli důstojníka tlačítko. „Tady je velitel obranné skupiny…“ Polknul. Uhnul pohledem nepřítomně dolů. „Všem lodím. Zahajte ústup na únikové souřadnice Alfa.“ Členové posádky uhnou pohledem a zadívají se na Piersona. Ten jen dodá k hlášení pro lodě Aliance, „Cíl mise byl ztracen.“ V očích má skelný pohled. Po detonaci se zbrklý útěk z planety proměnil v kompletní chaos. Kolem dvou tisíců tun naquadrie vygenerovalo sílu srovnatelnou s výbuchem menší novy. Okamžitě jsme přišli o všechnu elektroniku kromě bran, ale i přes zatažené nebe zářilo světlo jako ve dne a jeho intenzita se s každou sekundou zvyšovala. Možná jsem jako správný kapitán potápějící se lodi měla zůstat na povrchu a zemřít. Tak jako šest set miliónů dalších, jako milióny lidí v mém městě. Jako bývalý kapitán Wrigley, který tou dobou pomáhal evakuovat členy odboje. Nebo jako bývalý tajemník Woolsey, který i přes svá zranění organizoval exodus ve Spojených státech. Ale s poslední volnou sekundou jsem prošla jednou z bran spolu se svými muži i za cenu, že se nezachránilo několik čínských úředníků, učitelů a řidičů. Prošli jsme na ledový svět plný uprchlíků a ještě než se za námi brána zavřela a Peking spálila exploze, prošel horizontem události puls z Nibiru. To je to poslední, co si z toho dne pamatuju. Utéct tam byl rozkaz od Piersona, ale lhala bych, že jsem měla v plánu zemřít. 08 – STAŘÍ ZNÁMÍ Modrá zóna, New Terra City, Calidria, 19. Srpna 2022, 16:00 The TAPE!!! Informace na obrazovce hovoří jasně. „Jenom audio záznamy?“ podiví se Liu. „Nejspíše je to poškozený segment. Další soubory následují po něm, tenhle musíme pustit celý, abychom se k nim dostali.“ Obě se po sobě podívají. Přichází okamžik pravdy. „Do toho…“ Babillu, Systém Skalar, 4. Února 2018, 01:30 HLAS 475: Di ante meni quinos, vo alcon bore atkin gadmeer ka kilwor. Nas karze? – překládám; antický jazyk, dialekt XVII – HLAS 983: Mě ty jejich pomeje nechutnají, ale vyzkoušejte orbánský horský sýr, má správnou… HLAS 13 (povzdálí): Pánové, mohli byste se prosím vrátit? Pokračujeme. – získán dostatek materiálu; hlas13 identifikován jako senátor Larc Duri (Antik) – – koriguji zdroj signálu, nahrávání přerušeno v 01:31, obnoveno v 01:32 – LARC: …jednávali dlouholetý plán. Nyní bychom rádi třetí poradu konečně uzavřeli hlasováním o jeho schůdnosti. Poprosím postupně všechny z vás, aby se buď přiklonili ke mně, nebo ke konkláve. Atharo? HLAS 475: Můj názor zůstává stejný. Jejich vojenské kapacity jsou příliš velké, než abychom je ignorovali a provokovali. Už jsem se vyjádřil v tom smyslu, že toto setkání považuji za zbytečné, protože současný stav mi plně vyhovuje. – získán dostatek materiálu; hlas475 identifikován jako senátor Grippa Atharo (Antik) – HLAS 7: Myslela jsem, že na vojenské otázky zde máme jiné odborníky. GRIPPA: Při vší úctě, měl jsem za to, že se mě ptáte na můj názor. LARC: Problém je, senátore, že současný stav nevydrží věčně. GRIPPA: Pokud bychom jim pomohli s genovou terapií, tak by mohl. – řada nesrozumitelných hlasů – LARC: Nebudeme jim prodlužovat život, to by bylo absurdní! Myslíte, že bychom se potom mohli vrátit do původního stavu? Otroci žijící tisíce let, budou o svobodu bojovat mnohem vehementněji, než otroci žijící padesát let. Jejich délka života je jedna věc, která je na naší straně. GRIPPA: Pokud se vůbec můžeme vrátit do původního stavu. Můj názor znáte. Dokud admiralita nebude disponovat větší vojenskou silou, můžeme si provokacemi přivodit spíše konec náš než jejich. HLAS 119: Samozřejmě, že se můžeme vrátit do původního stavu! Právě úspěšně probíhající program eliminace jejich elit zajistí, že alianční armáda bude nepoužitelná. Nebude ji prostě mít kdo velet. Čím dříve je oklestíme o podvratné živly jako politiky a generály, tím lépe. Senátor Grippa tady je nejspíše miluje, ale… – získán dostatek materiálu; hlas119 identifikován jako senátor Avzo Adaros (Antik) – GRIPPA: Co vy víte o mém vztahu k nim?! Pokud už jste příliš senilní a nevzpomínáte si, kdo vykonal nejvíce práce právě s těmi soudními tribunály, možná byste se měl… – spojení přerušeno v 01:34, navázáno v 01:36 – HLAS 7: …požádala velitelku programu Heracles o přesná čísla. HLAS 112: Děkuji. Za první rok projektu se nám úspěšně podařilo replikovat více než sto miliard bloků, což dává dostatek materiálu na jednu a půl liniové lodi. HLAS 889: S jednou a půl lodí stěží vyhrajeme válku. HLAS 112: To jistě ne, replikace má ale tu výhodu, že probíhá autonomně. Stačí nám jenom dostatečně dlouho čekat. Do deseti let můžeme mít flotilu liniových lodí, do sta let z nich budeme moci postavit umělou planetu. HLAS 983: Výroby bloků si ale všimnou… HLAS 7: Ne nutně. Vesmír je velký, a jednotlivá konstrukční místa mohou být v podzemí a bez jakékoliv komunikaci s admiralitou nebo konkláve. LARC: Problém je, že nemůžeme zaručit, že bloky nezískají vědomí. Jako se to už stalo v minulosti. HLAS 112: To není přesné, senátore. Jednotlivé bloky jsou ovládány jednoduchým programem. Pokud z nich ale chceme sestavit loď, potřebujeme je kontrolovat programy umělé inteligence. Abychom se tomu vyhnuli, každou liniovou loď musí kontrolovat pilot, neustále připojený na ovládací interface. GRIPPA: Takže těch lodí přece jenom nebude neomezený počet… HLAS 112: Pozemskou flotilu zvládnou. Za čas. HLAS 889: To mi stačí. Pokud máme jenom deset let, abychom se Alianci vyrovnali, hlasuji pro plán konkláve. – získán dostatek materiálu; hlas889 identifikován jako generál Uranus Eqiudos (Antik) - HLAS 983: Nevím, mohu-li mluvit za Camelot, ale… – dostatek materiálu; hlas983 identifikován jako senátor Shiloh Meceus (Antik) – LARC: Můžete za ně mluvit, proto jste ostatně tady. SHILOH: Dobrá. V každém případě, nemyslím, že by bylo přínosné situaci zobecňovat. Camelot má s lidmi dobré zkušenosti a obyvatelé Orbany nám rádi vycházejí vstř… HLAS 112: Ale tady přece nejde o Orbánce nebo Tollány, ale o pozemšťany. Tu jejich Alianci. SHILOH: Opatření vztažená na Alianci se budou týkat i Orbánců, nebo snad myslíte, že jejich biologie funguje jinak? HLAS 112: Tak přijdeme o pár otroků navíc! SHILOH: Když se to špatně načasujeme, přijdeme o všechny otroky! Vy to možná ještě nechápete, ale zbyla nás hrstka a nemůžeme navýšit své čísla. Bez podpory lidí se neobejdeme! HLAS 7: Nikdo nezpochybňuje, že bez podpory valné části lidstva bude nová říše moci fungovat. SHILOH: Aliance jim v minulosti pomohla, stejně jako Tollánům. Když na Calidrii budete příliš tlačit, může se Orbana obrátit proti nám ještě před těmi vašimi deseti lety. HLAS 112: Jen ať to zkus… – spojení přerušeno v 01:38, navázáno v 01:42 – GRIPPA: …kže vy si myslíte, že na to přistoupí? AVZO: Člověk vám přistoupí na všechno, když mu to správně podáte. Otroctví? Chápu, že jste se těch pět tisíc let pozorováním Vládců soustavy leccos přiučili, ale ani na Atlantis jsme nepoužívali takovou terminologii! Jsou to služebníci. Laskavě ochraňováni a vedeni našim systémem. Jejich status bude ukotvený v zákoně, nemůžete je jen tak zabít. Nakonec to přijmou, protože bez autority nevydrží. Fungovalo to tak kdysi, bude to fungovat znovu. SHILOH: Na Atlantis také systém nebyl tak represivní. Nenechají se opít sémantikou. Budou bojovat a na to my nejsme připraveni. AVZO: Nebudou, pokud je zbavíme hlavy národa. Proto jsou důležité ty vaše procesy. SHILOH: To nezpochybňuji, ale vy přeceňujete moc judikatury. Lidi přece můžou vést i rebelové. Revoluce vždy vede hrstka nespokojenců, podívejte se, co dokázala Expedice. HLAS 112: Ano, situace v Pegasově galaxii je znepokojivá. Pokud bude pokračovat současným tempem, přelije se do této galaxie ještě než bude k dispozici dostatek lodí. – dostatek materiálu; hlas112 identifikován jako generálka Ergara Adara (Antik) – URANUS: Právě proto musíme eliminaci urychlit. (pauza) Senátore, vaše rozhodnutí, prosím. (pauza) SHILOH: Pokud konkláve zaručí, že to nebude mít dopad na Orbánce, pak… HLAS 7: …Konkláve nebude nic zaručit, konkláve nevidí do budoucnosti. Ale je si vědoma rizik, pokud by nebyl vyvinut lék pro Orbánce a Tollány. – dostatek materiálu; hlas7 identifikován jako konkláve Boudnica Adrepha (Antik) – SHILOH: Dobrá, co mám dělat? Souhlasím s plánem. LARC: Problémem je… (pauza) …že neexistuje spolehlivý časový horizont, kdy bude lék objeven, je to tak? BOUDNICA: Ne docela. Snažit se na něco přijít z našeho materiálu je nemožné, genetická diverzita je příliš malá. Poslední generace to zkoušela půl miliónu let a dostala nás do slepé uličky. Ale lidí je mnohem více. Už se jim podařilo dosáhnout jistých průlomů. URANOS: Pozemšťanům nebo jiným? BOUDNICA: Tollánský program je podobně pokročilý, ale lepší výsledky mají pozemšťané. GRIPPA: A vy je chcete připravit o elity. Vidíte, je to celé nedomyšlené! BOUDNICA: Nerozhodujeme se mezi dobrým a špatným řešením, jenom mezi nejmenším zlem. LARC: Kdybyste nepostavili Nibiru, neměli bychom dnes takový prob… BOUDNICA: A kdyby Aliance neporazila Ori, stále bychom se ukrývali mezi povznesenými. Historie nezná kdyby. (pauza) Nevrátili jsme se zpátky jenom proto, abychom se nechali komandovat několika usmrkanými otroky. Máme na víc než se nechat poučovat od dětí. ERGARA: My bychom měli poučovat je. – spojení přerušeno v 01:46, navázáno v 01:58 – AVZO: …de jsou? HLAS 1157: Polygon 117, operátor sondy oznámil, že stavba lodi odpovídá křižníků typu 304. LARC: Okamžitě uzavřete stanici a začněte rušit všechny frekvence. BOUDNICA: Chci ozbrojené hlídky po celém perimetru základny, vyšlete Vangárdy a mobilizujte flotilu! Sevřeme je do smyčky. Musíme. – spojení ukončeno – Radha se mezitím v soudní síni hroutí pod falešnou výpovědí jednoho z Antiků. Odyssey B, Pegasova galaxie, 20. Srpna 2022, 13:00 Pierson s Ariccem (ten vede toluánské jednotky, které rovněž hledají Expedici), je ukázána nová Odyssey B, hybridní třída mezi antickými, asgardskými a pozemskými loděmi. Dojice se setkává s kontaktem, který jim má dát informace o Expedici. Namísto kontaktu jsou velitelé překvapeni tím, že se jim ukazuje Carterová a McKay. „Mám lepší věci na práci, než povídat si s mojí expřítelkyní a jejím fantastickým mužem.“ Athos, Pegasova galaxie, 20. Srpna 2022, 13:00 Odboj = Carterová, McKay. Počáteční nedůvěra je nahrazena, když se ukazuje, že obě strtany mají únikový plán a proč si tedy nepokecat. Nakonec a tajemný dárek… (Gummy, ale není vidět). Modrá zóna, New Terra City, Calidria, 20. Srpna 2022, 13:00 Liu a Radek, usmíření… SEX. Poté se ukazuje zbytek dešifrované pásky, která ukáže, jaký byl doopravdy osud Leonida… 09 – KONEČNÁ Plynný obr G7K-8J1, Systém Skalar, 4. Února 2018, 03:30 I pro více než šest stovek metrů dlouhý trup BC-304 EJF Leonidas byly poryvy větrů v oku hurikánu plynného obra příliš. Za zádí se kupil ocas antických stíhačů dlouhý jako vzdálenost ze Země na Měsíc. Leonidas se třásl jako vykolejený vlak, ale ještě pořád držel pohromadě. Plukovník Dill se musel uchýlit k zoufalému činu. „Palebný tým na šesté palubě hlásí všeobecný ústup.“ oznámil nervózně taktický důstojník. „K čertu! Buď tam dole vydrží, nebo nás shakijníci ubijou čepicema! Pošlete tam všechny zálohy.“ rozkázal neméně nervózně Dill. V podpalubí zuřilo peklo přestřelky v interiéru. Úzké koridory vojákům v linii nedávaly moc šancí přežít, naloďující se jednotky shakijníků na tom ale byly stejně. Obě strany postupovaly jen za cenu těžkých ztrát. V prvních okamžicích nalodění někteří výsadkáři váhali střílet na šestileté shakijníky. Jakmile ti ale spustili smrtící palbu, veškeré otálení šlo stranou. „Kde do prdele jsou Zero-G jednotky!“ zeptal se svého spojaře seržant McHugh z třetí čety výsadkářů. Každé slovo mu dělalo problém. Spaliny střelného prachu ubíraly na vzduchu a jeho jednotka nebyla vybavena kyslíkovými maskami, natož bojovými skafandry. „Poslali je na palubu 8, šacíkové si tam udělali díru do stropu…“ Chodbou proletěla další salva žlutých pulsů a z chodby kdosi zakřičel „Máme zraněnýho!“ Seržant se spojařem si vyměnili pohledy nasranosti a beznaděje. „Už nemáme čas!“ McHugh plácl do ramene jednoho ze svých střelců a zakřičel „Krycí palbu, jdeme o chodbu dále!“ Hlavně osmi pušek ACR zaštěkaly dlouhými dávkami a koupily ustupujícím výsadkářům několik kritických sekund. Shakijníci pochopili situaci a za cenu těžkých ztrát se dali na zteč. „Pozor, výbuch!“ zařval McHugh a chodbou zasvištěla naquadahem obohacená střela z příručního raketometu M72 LAW. Zatímco výsadkáři zoufale zavírali poklop, do dráhy rakety skočil jeden ze shakijníků a za cenu roztrhání těla svého i několika okolních spolubojovníků ji přinutil explodovat, ještě než dosáhla svého cíle – pláště trupu. Ohnivá stěna olízla stop chodby, plášť ale proražen nebyl. Tlaková vlna naproti tomu rozrazila zavíraný poklop a sebrala oběma stranám poslední zbytky drahocenného vzduchu. Shakijníci sice nebyli připraveni na zamýšlenou explozivní dekompresi, na rozdíl od výsadkářů sebou měli kyslík. To poslední, co omámený a po vzduchu lapající McHugh viděl, byli šestiletí holohlaví kyborgové podřezávající mu krk. Se zajištěnou chodbou se čelo boje přesunulo dále, veškeré pokusy obsadit Leonidas shakijníky byly ale pouhou diverzí. Plukovník Dill mohl doufat, že mu do lodi narazil náhodný výsadkový modul, tolik štěstí ale neměl. Vysoká postava v těžké antické zbroji bez zájmu překročila torzo jednoho z shakijníků. „ Poslední mise Leonida; Gummy je naživu a kope za ty druhé… [LL1]Upravit na When Summer Ends děj 1 1