STARGATE ODYSSEY EPISODA 1-20 „SUNRISE, part 2“ Raynor Stalker Vydáno 31.července 2010 Celkem 50 stran http://sgo.sg1.cz PROLOG Konec dětství O konci dětství, ztracené rodině a zradě a nevím čem všem… Komentář Liu Yulan k procesu s Geerovou, New Terra Times, Prosinec 2016 01 – TŘÍSTÝ DEN Mrtvé moře, Země 25.říjen 2011 Pamatuji si, že mi plukovník později říkal, že to celé prožíval jako ve zpomaleném filmu. Každý, kdo byl někdy postřelen a nedostávalo se mu pomoci, ten pocit zná. Sakra musíš odsud vypadnout starouši! A přitom kolenama rejete v hlíně, neschopni se přestat třást. Zároveň mu bylo jasné, že tohle je jeho konec. Bylo ironické, že po všech těch měsících, kdy Pierson spolu s Carterovou na okupované Zemi přežili Mexiko, San Diego, cestu ponorkou před půl planety i poslední štaci Arabského poloostrova a spojení s nesourodou jednotkou Mossadu a iránských komand Quds, byl Pierson postřelen až před samotným cílem. Ale dobře věděl, do čeho jde. Infiltrace Ha’taku posazeného na hladině Mrtvého moře byla sebevražedná mise, na které by ho spasil jenom zázrak. A v ty on nevěřil. Skrze líně se otevírající víčka plukovník Robert Pierson zahlédl Aylet. V minulých týdnech ji sotva věnoval pozornost, ale teď mu ji bylo podivným způsobem líto. Zmateně se na ni díval. Nehýbala se, ležela na zemi, kousek opodál se v tratolišti krve válel její Galil. Vybavil si poučku, že ačkoliv zásah tyčovou braní má tendenci maso jenom spálit, termální šok po kontaktu kůže s plasmou stáhne spáleninu do sebe a kvůli vzniklé dilataci rána začne krvácet po celém svém obvodu. Pierson by si byl přál, aby našel dostatek síly uhnout hlavou tomu pohledu, ale jeho vlastní silně krvácející spálená rána na pravé části hrudníku mu odčerpávala potřebnou energii. Zvládal sotva obtížemi dýchat – i když každý nádech byl malým vítězstvím – a byl rád, že stále vnímá. A tak seděl zády opřený o stěnu a civěl jak z Ayelet utíká po mililitrech život na špinavou podlahu goa’uldské mateřské lodi. Ten pohled ale nebyl úplně bez pohybu, i když skutečnou akci mohl sledovat jen když očima přejel na okraj zorného pole. Bylo potěšující vidět, že zbytky jednotky stále ještě střílejí a zdržují křižáky. „Budeš vpořádku! Drž se!“ kývla k němu Sam a bodla mu něco do ramene. Robert ucítil náhlý nával energie a ustupující apatii. „Hlavně se moc nehýbej!“ křikl k němu Seddigh, přebíjejíc svůj AK-103. Carterová také zaregistrovala dále v chodbě další pohyb a zahájila krycí palbu. Patrony několika posledních zásobníků divoce odlétávaly začouzenou chodbu, osvětlovanou navíc rudými světly lodního alarmu. Vzduch měl sirnou příchuť střelného prachu. S nově nabitou silou se Piersonovi dostalo odvahy odhlédnout se. Dlouhá žebrovaná chodba byla z jedné strany plná křižáků, zoufale se snažících dostat se do místnosti, kterou nyní bránili bojovníci odboje. Místnost měl Robert po pravé straně, křižáky a zádech a před sebou další vyústění chodby. Bylo jen otázkou času, než to křižáci zkusí z druhého vchodu a dostanou obránce do křížové války. Heh, křižáci v křížové palbě, pomyslel si omámen drogou. „Hej!“ křikl k němu Lorne a vložil mu do rukou karabinu M4A1, jeho nevěrnou mrchu zasekávající se v těch nejméně vhodných příležitostech už od útěku Mexico City. „Cokoliv se pokusí projít z druhý strany, sejmi to! Carterová říká, že potřebuje ještě nějaký čas, než to bude moct odpálit!“ Jistě, Lorne, spolehni se. Zvládám sotva dýchat a ty po mě chceš něco tak náročného jako udržet tříkilovou pušku a efektivně zastavit útok roty křižáků. Sotva Lorne odběhl starat se heroicky o hlavní nápor nepřátel, Pierson letargicky zbraň upustil do klína a zamyslel se, že nějaký takový konec celého dobrodružství měl přece očekávat. Věci se mu dařily příliš dobře, než aby se takhle neposraly. USS Jefferson City, Země 1. říjen 2011 Mohutná atomová ponorka si razila cestu temnými hlubinami Tichého oceánu. Příď lodi zářila od vzduchové bubliny superkavitace, díky které si mohla ponorka dovolit mnohem vyšší rychlost. Při bližším průzkumu by si bystré oko povšimlo i několika stanovišť railgunů uchycených na trupu; kritik by mohl vypíchnout, že ačkoliv palposty samotné jsou zřejmě profesionálně vyvedené, svým stylem jakoby na trup nepatřily…   Uvnitř lodi, na prostředním patře v malé kajutě o čtyřech dvoupatrových palandách, najednou nepříjemným pískotem zazvonil budík. Jedinou reakcí mu bylo zamrmlání z horní palandy.   „Roberte?“ ozvala se zespoda. Byl to hlas Carterové. „Mhm?“ zmohl se Pierson na další zvuk. „Spíš?“ „Hmm…!“ promnul si plukovník oči a pod polštářem zoufale hledal cigarety. Žádné nenašel, „Ještě půl hodiny, mami. Pojedu dalším autobusem…“ „Musíme vstát, za pár minut tu bude další směna.“ Sam se posadila na roh postele. Na sobě měla šortky a krátké khaki tričko. Vstávala dost neobratně; byla ještě dolámaná z měsíců strávených spaním po lesích okupované Severní Ameriky. „Jo, zase se budou rvát o to, kdo bude spát v tvojí posteli.“ utrousil Pierson a promnul si zoufale oči. Carterová si stoupla, přešla ke skříňce a zády k posteli se začala převlíkat „Nedívej se.“ Pierson si ještě jednou a důkladněji protřel oči, podepřel si hlavu pěstí bez rozpaků ji pozoroval, „Je vážně smůla, že ponorky jsou tak přeplněný a já jsem uvízl v cimře s tebou…“ „Díváš se?“ zeptala se s odhalenými zády otočená Sam. “Samozřejmě.“ Carterová přes sebe přetáhla čistou uniformu letectva, jako z dob staré SGC, přešla k posteli a praštila do Piersona. „Vstávej!“ „Noták!“ „Máme před sebou dlouhý den.“ přešla ke stolu a otevřela laptop; na obrazovce vyjela mapa světa s USS Jefferson City kdesi poblíž Honolulu, „Musíme se připravit na misi…“ Zatímco oranžově zbarvená obloha den co den nebezpečně hrozila přeživším obyvatelům obsazené Země, USS Jefferson City byla vybavená na roky přežívání pod hladinou a partyzánské útoky proti případným okupantům planety. Kdyby na by to přišlo, ponorka by svou posádku na čas ochránila i v případě, že by Goa’uldi odfoukli celou atmosféru, ne pouze její malou část.   Co naopak posádka nemohla čekat, byl náhlý a nečekaný výskyt naprosto rušivého elementu jménem žena. Když Pierson procházel spolu se Sam úzkou chodbou na můstek, nemohl si nevšimnout hladových pohledu ostatních námořníků směřujících k jeho známou plukovnici. Kdyby se na okamžik zastavil, pravděpodobně by si i mohl vyslechnout pár košilatých vtipů na jinak vznešené motto ponorky USS Jefferson City „Když jakákoliv potřeba zavolá“.   „Plukovník Pierson se hlásí do služby, pane!“ ukázkově zasalutoval. Sam se jenom pousmála a přikývla; jako důstojník letectva si na ponorce nepřipadala doma a všechny ty tradice ji přišly poněkud upjaté. Robert byl ovšem ve svém živlu. „Pohov, plukovníci,“ odpověděl statný muž s učesanou pěšinkou a ostrými rysy, komandér Russel Harris, „Mám pro vás dobrou a špatnou zprávu.“ Pierson se na sebe s Carterovou podívají, oba pokrčí letargicky rameny. „Lepší je znát nejprve to špatný a pak si spravit náladu, pane,“ kývne Pierson. Harris zvedne ze stolu tablet a podá ho Carterové. „Ha’tak na hladině Mrtvého moře. Je to pevnost. Bude trvat několik dalších hodin, než dostaneme pokračování téhle depeše, ale můžete se podívat sami. Pro ponorku, která nám to poslala, teď nebude bezpečné vysílat, obávají se, že je Hegemonie mezitím najde a směřují k Severnímu pólu.“ „Bylo to první místo, kde Goa’uldi přistáli. Víme, že tam něco hledají. Nepředpokládali jsme nic menšího, než nedobytnou pevnost.“ dořekne Sam a podívá se na tablet. Obsahuje mapu Mrtvého moře s Ha’takem posazeným uprostřed a mnoha vojenskými instalacemi okolo na pobřeží. Harris mezitím pokračuje, „Mossad má uvnitř toho zařízení jednoho agenta, oficiálně pracuje pro kolaboranty, ale ve skutečnosti byl dvojitým agentem v organizaci ještě před útokem na Zemi.“ „A ta dobrá zpráva?“ zeptala se Sam. „Podle našeho agenta uvnitř se za devět dnů plánuje konference na palubě té mateřské lodi. Budou tam všichni hlavní představitelé Hegemonie a Mnemonixu.“ zableskne se Harrisovi v očích. Dokonce i jinak líný a ospalý Pierson se při vidině možnosti uříznout hlavu vedení Hegemonie rozzářil.   „Takže pokud ty plány správně chápu,“ pronesla zaujatě o chvíli později Sam, sklánějíc se nad tabletem, „Celé zařízení je chráněné generátorem štítu tady,“ ukázala na menší pyramidu na východním pobřeží Mrtvého moře, „Následně menším letištěm na druhé straně,“ zajela na druhou menší pyramidu, „A uprostřed sedí Ha’tak s dalším generátorem štítů a rušičkou hyperpohonu i transportérů.“ „Agent navíc předal informace, že na té základně je padesát tisíc křižáků s těžkou technikou. Po perimetru velkého štítu chodí hlídky a jsou indikace, že ten Ha’tak je pouze povrchovou částí většího podmořského zařízení,“ dodal Harris. Pierson se během sofistikované debaty nezmohl na nic jiného, než udivené hvízdnutí. „V oblasti se pohybuje jednotka Mossadu, která do toho chce jít s vámi. Jenomže neví, jak dovnitř. Hej, je na vašich kouzelných schopnostech, abyste se tan dostali,“ mrkl na Sam frajersky Harris, „Vaše pověst vás přece předchází, plukovníku Carterová.“ Pierson při náznaku komandérova flirtování hned svraštil obočí a ironicky ucedil, „Ano, komandére, my dva už na něco přijdeme, stejně jako jsme přišli na řešení každého problému za poslední čtyři měsíce,“ snažil se Robert chaoticky zavést řeč na svoje úspěchy, „Než dorazí další depeše, bude lepší, když nám dát čas na přípravu mise, he?“ Harris pochopil Piersonův ostrý tón, „Jenom se ujistěte, že vám zase nebudeme muset zachraňovat zadky, plukovníku.“ načež odešel zpátky k taktickému stolu. Sam se překvapeně otočila na Roberta stojícího za ní, „Nejsi ke mně trochu moc ochranářský?“ Pierson se k ní nakloní, „Sloužil jsem s Harrisem na akademii. Znám ho dobře. Je to ten povýšený ultravojenský typ, který si potrpí na krátký sestřih, namísto peřiny používá americkou vlajku a pětkrát denně se kloní svému fitness bohu.“ „A to je problém, protože…“ zeptala se zvědavě Sam. Robert si odkašle a nakloní se blíže mapě, „Takže říkáš, že proniknout přes štít bude problém?“ Nikdy se mi příliš nezmiňoval, co že to s ní vlastně prožil. Možná právě z toho mlčení jsem si ale domyslela, o co vlastně šlo. Pierson byl komplikovaný člověk. Rozvedený syn námořního kapitána, od mala předurčený ke službě vlasti. Ke službě, která mu byla ukradená. Nic jiného ale neuměl. Dokonce ani kariéra v silách EJF se mu nevydařila. A najednou, v tom nejméně pravděpodobném okamžiku na okupované Zemi, se začal poprvé v životě cítit trochu šťastný. Myslím, že ty dva týdny do průniku na Ha’tak pro něho utekly příliš rychle. Pobřeží Rudého moře, Země 13. říjen 2011 Jumperu podobné miniponoreky ležely na boku malinké písčité pláže. Z poškozeného plavidla se pomalu ven soukali promočení lidé. První z nich se ze země zvedl Pierson. Otráveně si prohlídl povalující se skupinu. Kilometry za nimi se na širém moři stále objevovaly záblesky střelby zespod hladiny. Bitva USS Jefferson City o přežití pokračovala, ale výsadek se už mohl postarat jenom sám o sebe. „No tak bábovky, vstávat! Jsme na nepřátelskym území!“ „A není náhodou nepřátelský území celá planeta?“ Pierson se na něj naštvaně zašklebil. Další rozumbrada, co si myslel, že křižáky ubije svým ostrovtipem, pomyslel si. Týdny na ponorce a vyhřátá postel jim vrátily do života sebedůvěru. Je zvláštní, jak málo luxusu stačí na to, aby se tahle sebranka pobudů utíkajících už od pádu Mexico City dala dohromady. Týdny strávené pobíháním po lesích, polopouštích a bůhví čem ještě, nekonečné přestřelky s křižáky, skrývání se a vždycky to nakonec skončilo v ještě větším průseru. Ale když už tam byli, neměli by se jenom válet po pláži. Nemůžu říct, že ani mě neštval ten odporný štiplavý pach pláže a možnost, že se v tý tmě okolo nás skrývá stovka originskejch černoprdelníků. Jenže… Vždycky je tu nějaké jenže. Chlap nebude riskovat kejhák na požádání. Tedy, pokud to požádání nebude mít pěkný úsměv a pár velkých očí. Jestli víte, co těma očima myslím. Carterová, věčná optimistka. Všude, kde já viděl průser, viděla ona šanci. Jako tahle výprava k Mrtvému moři. Šance na úspěch minimální. Ale Sam měla pocit, že nám to vyjde. A když tam šla Sam.. „Ani hnout!“ ozvalo se kdesi ze tmy pevniny. Rozhodně, jak si přejí! Pierson neměl v nejmenším úmyslu hrát si na hrdinu a pomalu přestal i dýchat, aby náhodou rozkaz neporušil. Naproti tomu Lorne a Sam pohotově sáhli po svých puškách, stejně jako mladý odbojář Candy a dvojice mariňáků. Nakonec i Pierson teda vytáhl od pasu pistoli, tasení evidentně bylo v módě. Připadal si hloupě. Mířil s ostatními kamsi do černoty, se délkou své reakce kolem pěti sekund od zavolání by na ně musel volat slepec, aby si jich nevšiml. Kdyby je skutečně někdo chtěl sundat, byli jako krocani na střelnici – takže určitě šlo jenom o přátelské pošťouchnutí jejich kontaktu. „Můžeme nechat té šarády? Máme tady těžké bedny!“ křikl směrem do tmy a z druhé strany se ozval smích několika mužů a žen. Nervozita rázem opadla. „Skloňte zbraně, jdou spojenci!“ zahulákal tentýž hlas a ze tmy se vynořilo na dvanáct matných postav. Mariňáci, Sam i Candy sklonili pušky a vyšli si s agenty Mossadu potřást rukou. Do popředí vystoupil tmavý mladý muž. „Poručík Seddigh, 13. Zvláštní brigáda jednotek Quds.“ „Iránci?“ řekl Robert dvojhlasně se Sam. Nervozita byla zpět. „Jenom klid, zachránili nám krk,“ vyšla zpoza jeho stínu zhruba třicetiletá ostře řezaná bruneta, „Ayelet Cohen, místní buňka Mossadu.“ sotva to dořekla, hodila k Seddighovi nevraživý pohled „Pokud nám ty krky teda brzy nepodřežou.“ I když byli na jedné straně barikády, mezi dvojicí byl cítit odstup. Byl fenomenálně trapný okamžik. Pierson nevěděl, jestli se má začít smát, nebo začít střílet. Ayelet nakonec ticho, přerušované jenom vzdálenými výbuchy, prolomila. „Měli bychom sebou pohnout než si nás všimnou.“ ukázala na násep nad pláží, „Máme tam auta. Vezměte svoje vybavení a mizíme odtud. Máme sice zfalšované povolení od místní okupační správy kolaborantů, ale nechci pokoušet osud. Rozdělíme se na skupiny a za dvanáct hodin sejdeme o něco výše na severu.“ Vojáci se dali do odnášení vybavení, atmosféru na pláži ale manuální práce nezlepšila. „Zfalšované…“ sykl Seddigh k Piersonovi, „Vůbec bych se nedivil, kdybyste sami byli tou okupační správou.“ „A proto jsme vás zachránili?“ namítla Ayelet. „Nás zachránili? Nebýt moji jednotky, byli byste už žrádlem pro psy!“ „Bez leteckého krytí IAF by ten váš státeček nepřežil ani týden obléhání!“ Pierson nevěděl, že zatímco v Americe jsou města okupována, tady v Ásii jsou vyhlazována. I kdyby to ale věděl, tušil, že musí něco říct, než začnou štěkat zbraně. „Nemá někdo z vás… cigaretu?“ Íránec a Izraelka se po sobě podívali. „Islám tabák zakazuje.“ pohoršil se Seddigh. „Zapomněl jsem. Kouříte jenom hašiš.“ usmál se Pierson a podíval se na Ayelet. Ta nesouhlasně, skoro až štítivě zakývala dlaněmi a hlavou, „Kouření vás jednou zabije, plukovníku.“ Na horizontu zazněla obzvláště silná detonace. Pláž se vylidňovala, poslední vojáci s bednami mizeli v autech. „Vezmeme poslední bednu,“ křikl Pierson na jednotku odcházející za náspem pláže. Na písečné planině zůstal jenom on a Sam. „Budeme rádi, když se mezi sebou nepostřílení; s náma uprostřed. Vejlet nám pěkně začíná…“ začalo z něho promlouvat zklamání. „Jo,“ kývla Sam a přistoupila k němu. Dvojice se za vzdálené záře políbila. „Opatruj se. Uvidíme se za dvanáct hodin.“ Hatak v Mrtvém moři, Země 25.říjen 2011 Z náhlého návalu nostalgie Piersona probral jakýsi pohyb přesně v tom koridoru chodby, který měl hlídat. Sebral posledními zbytky síly pušku a poslal do chodby několik patron, čímž upozornil zbytek jednotky. Palba se nyní rozezněla na obě strany a Pierson cítil blízký konec ve svých kostech. Jenže v tom modré pulsy tyčových zbraní křižáků přestaly létat vzduchem a několikrát po sobě zazněl z megafonu něčí hlas. „Přestaňte střílet! Garantuju vám, že se vám nic nestane.“ Jako odpověď Lorne vystřelil pár patron z pušky. Ostatní se k němu ale nepřidali a využili oddych k přebizí. „Složte zbraně a promluvíme si o tom!“ zaznělo plynulou angličtinou. „Hele, zkus koupit trochu času mluvením!“ zaslechl Robert, jak Sam instruuje Lorna. „Jak víme, že to není past?“ „Možná jste si všimli, že křižáci přestali střílet. Dobře víme, co tam děláte, ale je to marné. Vůdcové Hegemonie a Mnemonixu jsou dávno pryč. Jestli to odpálíte, poškodíte jednu bezvýznamnou loď a na měsíce zastavíte vykopávky věci, která nám všem jednou může zachránit naše kolektivní krky.“ Pierson přísahal, že ten hlas odněkud znal. „Můžu si o tom jít promluvit?“ Sam nervózně pohlédla na Lorna. Na okamžik se její pohled setkal s Piersonovým. Nenašla u něho žádnou odpověď. „Může to být past.“ sykl Lorne. „Je nás tu ještě šest. Kdyby to byl ashrak, operoval by líp bez našich hlavní před jeho obličejem.“ odpovědala mu. Sam nevěděla kudy kam. Celé rozhodování bylo jen na ní. Obětovala měsíce, aby se sem dostala – ale bylo to kvůli sabotáži Hegemonie, nebo protože ji zajímalo, co tady vykopávali? „Řekni mu, že může přijít, ale hlídejte obě strany chodby. Může nám to koupit čas.“ hlesla nakonec na Lorna. Vyjednávač si zpočátku vysloužil trojici hlavní namířenou jeho směrem. Lorne skenerem kontroloval, nemá-li na sobě štít. Nikdo ale nezačal střílet, takže bylo jasné, že muž je čistý. Jak pokračoval dalšími kroky blíže, začala se Piersonovi i ostatním zjasňovat jeho tvář. Oděn do oranžového vězeňského mundúru kráčel chodbou jako král. Sebevědomě, i když trochu těžkopádně. Byl to muž v letech. Jednotka přestala mířit. Piersona napadlo, jestli je to kvůli údivu, že za nimi přišel někdo takový, nebo protože prostě nevěří, že ten muž ještě existuje. Další kroky k nim. Lorne cosi pronesl k Sam a ta zůstala stát jako opařená. Muž dále vykračoval. Neozbrojen, nekryt, sám šel přímo do jámy lvové. Nikdo nechápal jeho přítomnost tady, ale každého odzbrojovala jeho neozbrojenost. Každý znal jeho obličej. Hrdina prvních patnácti let programu Stargate. Velitel první mise skrze bránu. Generál O’Neill. Dobrý přítel plukovníka Carterové, napadlo Piersona. Jak došel mezi ostatní, pohlédl na ně otcovsky a zatočil do místnosti se Sam. Jediná na něho mířila pistolí. „Ty nejsi on.“ „Jsem to já, Sam.“ řekl klidně, „Chápu, že si asi myslíš, že jsem měňavec nebo nějaký jiný technoblábol.“ pousál se. „Myslím, že jsi Goa’uld.“ O’Neill pokýval hlavou, „To je fakt dobrá připomínka. Ale chybná. Ty svině mi dali… jednoho hada do hlavy.“ O’Neill se odmlčel. Buď to byl dokonalý herecký projev, nebo vážně původní emoce, „Nechali mě ovládat antarktickou zbraň. Věci, které jsem musel udělat…“ Se Sam to ani nehnulo. Alespoň ne navenek. „Ale… ti kolaboranti. Mnemonix. Neměli původně v plánu to, co se stalo. U moci jsou teď umírněnější parchanti, a ti nařídili, aby mě… deratizovali. Jejich kamarádi z Hegemonie z toho nejsou nadšeni, ale-“ „Vymyli ti mozek.“ „Můžeš si to myslet, jo. Nemám nic, čím bych dokázal opak. Ale přišel jsem vám pomoct.“ „Co tady děláš? Jestli nám chceš pomoct, volnou pušku tu najdeš.“ Sam nepřestávala mířit. „Poslali mě sem, protože to, co děláte, je pitomost. Chcete se zabít a zaplavíte tam kus lodi. Nevím, jestli ji to potopí a zničí, od toho jsi vždycky byla expert ty. Ale nebude to konec vůdců ani jedné frakce.“ „Proč jsi na jejich straně?“ „Nejsem na jejich straně. Měli by viset za to, co udělali. Ale jestli to odpálíš, možná nikdy nenajdou to, co je tam dole na hladině.“ přešel O’Neill k oknu ven. Za ním se prostíraly milióny tun slané vody, a dole na dně probíhaly čilé operace. „A co je tam dole?“ „Sam, řekli mi, že ses poslední měsíce ukrývala. Nevíš o všem, co se stalo-“ „Ukrývala jsme se, protože mě tvoji kamarádi chtěli zabít.“ „Nejsou to moji kamarádi, sakra!“ rozčílil se O’Neill přesně tak, jak to každý čekal od toho pravého O’Neilla, „Ale tam venku se dějí velké věci. K Zemi se blíží věc, která způsobí konec všeho na povrchu a NID s tím nechtěla dělat vůbec nic. Hegemonie je v kontaktu s rasou Hákanů, nebo Haakenů, nebo tak nějak, a ti mají v plánu vyhladit všechno spojené s Antiky, tedy i nás. Hegemonie i Mnemonix proti nim chtějí bojovat, chtějí zachránit co zbylo ze Země. Pokusili se to vysvětlit NID, ale odmítla je, začala je pronásledovat a jim nezbylo než-“ „Mluvíš přesně jako jeden z nich.“ „Sam. Není mi jedno, co si o mně myslíš. Nejsem hrdý, že je obhajuju před tebou. Po tom všem, co jsme spolu prožili. Jestli si ale myslíš, že máš kompletní obraz o veškerým dění, tak to klidně zmáčkni.“ O’Neill se nabodl na hlaveň pistole. Carterová se začínala lámat. „Není to tak snadný jako kdysi v SGC. Není to už my a oni, není to tak přehledný. Nikdy jsme nevěděli o všem, ale teď, pro milost boží, slož tu zatracenou zbraň, než .“ Sam v Jackově přítomnosti pookřávala stále více: „Co tam hledají?“ „Úplně jsem to nepochopil, ale říkají tomu Orb, prý kolekce vědomí miliard Haakenů. Mělo to tu havarovat před tisíci lety. Myslí si, že je to jediná věc, která dokáže zastavit Haakeny. Protože upřímně, nikdo no ich neví tolik, jako oni sami o sobě…“ Hlaveň začala klesat níže. Sam váhala. Do dramatického momentu najednou Jack zakoulil nervózně očima, tak jako kdysi, a Carterová se nemohla neusmát. Její poslední bariéra padla, stejně jako pistole na podlahu. Jak rychle si ta dvojice padla do náručí. Plukovník Carterová, vyznamenaná Purpurovou hvězdou, Stříbrnou hvězdou a Medailí za statečnost, začala prakticky natahovat. „Proč jsi pro ně začal dělat?!“ „Nedělám pro ně. Dělám pro tebe. Vytáhli mě z vězení, protože věděli, že ti nedovolím se zabít.“ Cosi v Piersonovi umřelo při pohledu na tu odporně melodramatickou scénu. Vězněný generál O’Neill byl ponechám na Zemi, ale Pierson, Lorne a další přeživší byli vyměněni za zajaté členy Mnemonixu. Tři měsíce po masakru admirálky Ivanovové to byl důkaz, že NID nedrží svou diktaturu tak pevně, jak doufala, a že generál Caldwell sebou nenechá smýkat. Genocida na Zemi byla opomíjena, protože tváří v tvář tisíce kilometrům veliké Nibiru a jejímu hvozdu menších těles, a tváří v tvář Haakenům – a obojí se zdálo být ignorované NID – najednou invaze na planetu vypadala jako nejzazší volba zoufalých správných hochů. Jenže nikdy není nic tak jednoduché. Plukovník Carterová zůstala na Zemi spolu s O’Neillem. Zpátky na Garu Pierson s chutí propadl kartonům cigaret a laciného ginu, než tomu okolnosti chtěly, že se vrátil na palubu staré známé Odyssey. Ještě cyničtější než kdykoliv předtím. 02 – NA DRUHÉ STRANĚ Athos, Pegasova galaxie, 20. Srpna 2022, 14:00 Pierson a odboj a dialog se zajatým Gummym. Víme, proč Pierson je takový cynik – opustila ho Carterová a evidentně i vztah s Radhou je teď k ničemu. Celý život byl loser… Gummy se přiznává k tomu, že chce změnit galaxii Orbem na Zemi (Orb je haakenské zařízení) a jedná i trochu proti Antikům, kteří ho vyslali zničit Expedici, ale Expedice ho zajala. Informace o Orbu Haakenů a alianci s Wraithy. Zmíměno, že všechny rasy podstupují neplodnost před svým postupem na další level „Noc je nejtemnější před úsvitem.“ * Orb je haakenské zařízení, ve kterém jsou uloženy vědomí mrtvých členů rasy do neurální sítě. Po určitém nadkritickém množství „duší“ je Orb schopný s určitou přesností kalkulovat budoucnost, právě proti byli Haakeni vyhlazeni Antiky. Většina Orbů byla zničena, ale jeden poškozený havaroval po bitvě nad Zemí do Rudého moře. Orb má především GIGANTICKOU výpočení kapacitu (AI má teoreticky stejnou nebo větší, ale AI mají v SGO tu tendenci, že se bouří; měla o tom být celá zápletka proč je Expedice nyní proti vládě) a Gummy chce poslední Orb opravit a použít k PŘEPROGRAMOVÁNÍ myslí všech bytostí v galaxii, aby nedošlo k dalším konfliktům. * Wraithové byli vytvořeni Antiky jako vojenské jednotky proti vzpurným lidem před 11 tisíci lety. Jsou loajální Antikům, ale nakonec se proti nim vzbouřili kvůli vizi toho, že budou sami zničeni. Jistá loajalita vůči lidem u nich ale přetrvává a tak nyní spolupracují s Expedicí. Modrá zóna, New Terra City, 20. Srpna 2022, 14:00 Pauline, Liu a Zelenka. Připomenou vo co go a domluví se na dalším postupu. Liu půjde za presidentem, Pauline to pojistí v médiích, Radek půjde pro svolení Radhy. Chytají se na puč. „Je vám dvěma vůbec jasné, o čem se bavíte?“ zakřičela Liu na dvojici, „Mluvíte o svržení vlády! O útoku Wraithů na Calidrii!“ „Spřátelených Wraithů.“ namítla Pauline. „Pozvete agresivní mimozemskou rasu na vaše vlastní lidi! Vždyť je to totéž, co Mnemonix udělal se Zemí!“ hystericky pokračovala Liu, „Přešli jste na druhou stranu…“ Radek nevěděl, kudy kam. Dal dlaně k sobě, jako by chtěl dát svým slovům váhu a vrátit jeho a Liu dohromady. „Je to poslední alternativa. Právě proto nám, Liu, musíš pomoct.“ Děj zcela úmyslně odráží to, co se stalo na počátku SGO a vedlo k invazi; zoufalá skrytá frakce byla nucena uchýlit se k alianci s emzáky. Babillu, Calidria, 20. Srpna 2022, 18:00 Radha a Zelenka. Nemají se rádi, ale chápou se (Radha je NID; Zelenka byl vždy proti NID). Radha říká, že konec je blízko. Je zhroucená, Radek ji říká, že páska všechno změní, protože na ní jsou informace o Leonidovi a plánu Antiků; je to konečně důkaz, ona ji ale nechce. Radek bude lhát. Odyssey B, Pegasova galaxie, 20. Srpna 2022, 18:00 Pierson a Aricco. Informace Expedice o Anticích (Larc) mezi ně vnesou klín a dochází k roztržce. Nakonec obě lodě po sobě vystřelí a Aricco zachrání (zajme) Gummyho. Flotily se vracejí do Mléčné dráhy, ale Pierson vyšle depeši (předběhne Aricca), že je to trochu v prdeli. Palác, Calidria, 20. Srpna 2022, 21:00 Liu přichází za Jacksonem, říká mu o pásce a médiích. Jackson ji prokleje, protože mu právě došla depeše z Pegasu; všechno jde k čertu. EK Narim, Pegasova galaxie, 20. Srpna 2022, 21:00 Aricco a Gummy, vyprávění vo co go, přesvědčování, že není na ničí straně a co chce udělat… „Chcete přeprogramovat svobodnou vůli všech bytostí v galaxii. Vždyť je to je iluze! Copak nemáte soucit s námi ostatními?“ zeptal se Aricco seriózně. „Soucit? Proč bych měl mít soucit?“ hlesl Gummy, „Odkdy má život soucit s kýmkoliv?“ „Co chcete udělat je šílenost. Svět přece nemůže fungovat na fikci.“ 03 – DŮM NA PŘEDMĚSTÍ „Vzpomínám si na svůj první okamžik před touhle věcí,“ odlehčil řečník svůj tón, „Jak možná víte, byl jsem zároveň jeden z prvních pozemšťanů, kteří ji viděli v provozu.“ Olízl si nervózně rty. Hrál to dobře; nebo to možná skutečně myslel upřímně. „Světle modrý horizont události ozařoval celou místnost a působil jako nebeský drahokam. Neměli jsme nejmenší ponětí, kam půjdeme. Co tam najdeme. Nebo zda-li vůbec přežijeme cestu bránou. Ale vlnky na povrchu brány byly jako magnet, a ta záře nám slibovala poznání nepoznaného. Vidina míst, kam vás hvězdná brána může zavést, rozpouští jakýkoliv strach a pud sebezáchovy. A tak jsem nakonec udělal ten krok a vydal se do neznámé krajiny.“ Řečník, doktor Daniel Jackson, se vytrhl ze svého zasněného tónu a přešel k pragmatické pointě své řeči: „Stejně jako jste to museli udělat vy všichni. A já vám jménem Exilové flotily děkuji, že jste nám dali šanci. Že jste dali šanci vizi spojené Aliance.“ Sotva to dořekl, prostorem brány ve velící věži Atlantis se ozval ohlušující potlesk. Spíše než nadšení delegátů Orbánců, Tollánů, Noxů, Langary a Jaffů sílu zvuku zvyšovala akustika místnosti – na tvářích řady mimozemských návštěvníků bylo znát, že tu jsou spíše ze slušnosti. Samotná tvář Jacksona si ale kromě péče vyslanců užívala ještě jednu speciální pozornost. Z vrcholku jedné z věží Atlantis ji skrze optický puškohled soustředěně pozoroval osamělý střelec. Ze vzdálenosti tří stovek metrů Jacksonova slovní ekvilibristika už nebyla slyšet, a veškeré jeho gesta a přehrávání byly tak prázdné, jako uklidňující stimpack v náprsní kapse střelce. Kříž byl právě na Danielově pravé tváři. Stačilo pouhé tiknutí prstu a nejvyššímu politickému vůdci Exilové flotily by se v mžiku dostalo gratis oholení jeho bujícího vousu. Měl štěstí, že ho pozoruje jeden z těch hodných. Kapitán Brigády NID Curtis „Gummy“ Wrigley jako jeden ze sniperů zajišťoval konferenci zabezpečení a krátil si čas fantazírováním, jak málo stačí a mohl by změnit svět. Z melancholických úvah ho naštěstí vytrhlo hbité cupitání po schodech vedoucích k němu. „Sierra Tango 4, máte tu návštěvu, prej vás zná,“ ozvalo se Gummymu skrze vysílačku jeho krytí, jeden z vojáků, kteří svou práci brali smrtelně vážně, a nejspíše právě proto tak pro ně taky končila. Curtis kývl jako že jo, a strážce skrze dveře pustil rozverně usměvavou Liu zahalenou do huňaté zateplovací kombinézy. Atlantis stýla v zasněženém pohoří planety Aspolis, a i nyní na vrcholku místního léta teploty nepřesahovaly bod mrazu. „Ahoj,“ uculila se, když přišla blíže. Curtis si nemohl pomoct a neusmát se zpátky. Liu byla jednou z těch žen, v jejichž blízkosti jste chtěli být, ať už jste si o té osobě v duchu mysleli cokoliv. „Víš, že Samuels by vylítl z kůže, kdyby tě tu viděl?“ „A co by mi tak udělal, uvařil kafe? Spadám pod Jacksona, a ten si Samyho pěkně ohlídá,“ odpověděla s důvěrou. „Nemluvím o tobě, ale o mě. Já totiž spadám pod něho a mám tady-“ chtěl pokračovat, ale Liu ho zarazila a koketně mu dala pusu na tvář. „Ale můj milý Gummy, že jsi rád, že mě tu máš?“ Společně prožité dva měsíce na asgardské Valhalle dvojici skutečně sblížily. Bohužel pro Gummyho patřil do té široké sorty mužů, které si Liu svou rozvernou povahou citově uvázala k sobě, aby se pak vyspala s kýmkoliv jiným kromě nich. Polibek na tvář byl maximum, co mohl očekávat, a kvůli povaze návštěvy ho spíše vyděsil, než rozehřál. „Kdy odjíždíš?“ zeptala se. „Ráno. Tollánům zbývá ještě pár hodin, než upraví bránu, za dvě hodiny mě tu vystřídá voják od Caldwella…“ hlesl nepříliš nadšeně Gummy. Přidal se k NID, protože chtěl změnit svět. Jenže pak NID svět změnila atentátem na admirálku. Povaha její smrti byla veřejným tajemstvím mezi důstojníky flotily, a on si najednou nebyl jistý, kope-li za správný tým. Když se naskytla možnost dostat se ven ze soudku s prachem, kterým se situace mezi Caldwellem, Jacksonem a Samuelsem stávala, hned po ní skočil. Jenže infiltrační mise na okupovanou Zemi nebyla o nic bezpečnější, než riziko přestřelky tady. Navíc se měl vrátit do Sydney. Města své rodiny. „Sierra Tango 4, pořádáte tu večírek?“ zachrčela vysílačka znovu a ze dveří vystoupil v lehké slavnostní uniformě (a s pouhými dvěma fleky od ginu) oděný plukovník Pierson. Přítomnost Liu ho očividně překvapila, ale obklopen obláčkem cigaretového dýmu si nezpomaleně vykračoval ke dvojici. Curtis se rychle vrátil k puškohledu a předstíral práci. „Doufám, že jsem vás dva v ničem nepřerušil,“ zatvářil se plukovník útrpně, „Nerad bych, aby jenom kvůli mně se tady Wrigley musel vracet ke svým povinnostem VOJÁKA STARJÍCÍHO SE O BEZPEČNOST HLAVY EXILOTÉ FLOTILY!“ zvýšil hlas a zakřičel na něho. „Potřebujete ode mě něco, Piersone?“ zeptala se Liu, ignorujíc jeho výlev. „Od vás ne, od něho,“ kývl na Gummyho. Ten se za ním ohlédl. „Už pod vámi nesloužím, plukovníku.“ „Beru to jako pokrok. Naposledy jste se, přece jenom, mě pokusil svrhnout. Ale to je jedno. Chci od vás tip. Jméno příštího velitele stíhacích letek Odyssey.“ Curtis se zarazil, „Myslel jsem, že jste přiřazen na Leonidas…“ Robert mávl rukou, „Dočasně. Samuels odchází do politky a ta stará kraksna se vrací do rukou letectva. Teda, hned jak se vrátí z jeho poslední mise.“ pousmál se při vidině, že se vrátí na palubu jako velitel. „Mole. Chci říct, poručík Sloan. Je trochu frajer, ale družstvo ho respektuje,“ kývl seriózně. „Výborně. Díky, kapitáne. A hodně štěstí na vaší misi,“ kývl až nečekaně přátelsky a podal Curtisovi ruku. Ten si stoupl a přijal ji. Od loňského extempore při úniku ze Země to bylo poprvé, kdy se oba setkali. „Předpokládám, Yulanová, že se k teplému místečku překladatelky u mě nevrátíte.“ Liu se nahlas zasmála. To byla její odpověď. „Tak jako tak, hodně štěstí u Jacksona. A neztoustněte u toho psacího stroje. Už tak je poznat, že jste se přesula do kanceláře…“ Navzdory tónu podal ruku i Liu. Po chvilce překonávání odporu ji přijala. „Zatím si to tu užívejte, děti.“ otočil se a dal se na odchod. Jak sestupoval dlouhým schodištěm vysoké antické věže, vytáhl si z dlaně papírek, který mu tam Liu při stisku nechala. Přes to divadlo s ní na něm stálo „JACKSON PO VÁS CHCE SLEDOVÁNÍ SAMUELSE NA ODYSSEY.“ Bylo ironií, že době těch nejsofistikovanějších technologií, které jdou hacknout a odposlouchávat, skýtal malý lístek papíru ten nejspolehlivější dorozumívacích prostředek v Jacksonově snaze přivodid pád NID. FIFTH MOVEMENT – SUBURBAN HOUSE, part 2 Neměl jsem samozřejmě tušení, co se honí v hlavách vůdcům Exilové flotily. Tušil jsem jenom tolik, že NID je zapletena do smrti admirálky Ivanovové. Mohlo mě to tížit, a tížilo, ale vybral jsem si svou cestu. Faktem bylo, že admirálka se spojila s Mnemonixem a Hegemonií. Lidmi, kteří krvavě okupovali Zemi. Lidmi, kteří členům Exilové flotily hrozili popravou jejich rodin. Nevěděl jsem, co se na Zemi dělo s mámou, tátou a sestrou Vicki. Ale zprávy od Piersona, Lorna a dalších, kteří unikli, ve mně jenom živily touhu zakroutit krkem každému, kdo by se jen pokusil nepřítele obhajovat. Leonidas, Pegasova galaxie, 30. dubna 2012, 23:00 „Nechci a nebudu toho bastarda hájit, ale co navrhuješ dost smrdí.“ oponoval vyholený plukovník Dill Piersonovi. Na stole v důstojnickém klubu Leonida se válel zmuchlaný papírek od Jacksona. „Rozkaz je rozkaz. Nějak tak jsi to říkával, ne?“ odvědil Pierson. „Tohle,“ ukázal Dill na cár zhutněné celulózy, „Ale není rozkaz. Je to žádost od nějaké Číňanky, a i kdyby byla pravá a patřila Jacksonovi, je to pořád žádost od civilisty!“ Robert měl s Dillem trpělivost. Léta společné služby na ponorkách a potom i USS Freedom je naučila znát jeden druhého. „Jackson jedná spolu s Caldwellem, a ten je po Ivanovový dalším v řadě. Náš nový velitel, kapiš?“ „Chceš po mě vzít půlkilometrovou loď, opustit důležitou obranou pozici a jít sledovat svou vlastní loď, kterou Samuels možná někam bere. To není věc, která se dělá bez oficiálního posvědcení.“ Pierson pokrčil rameny, „Podej si stížnost na velitelství ve Washingtonu,“ načež se uměle zarazil, „Ups, žádné takové už vlastně nemáme…“ Dill marně vydechl. Naučené protokoly mu v hlavě rozsvěcovaly rudá výstražná světla. Nemůžeš riskovat 350 členů posádky a miliardy dollarů a jen tak si odletět na výlet! Jenže netypická doba si žádala netypický přístup. „Na to, že jsi můj taktický důstojník, se mi tu nějak moc roztahuješ,“ rezignovaně dodal. Pierson to pochopil a usmál se. Sledování Samuelse měl v kapse. „Jakmile mi Samy vrátí loď, vyklidím kajutu, pane.“ „Jestli ti vrátí loď. Jackson s Caldwellem si myslí, že ten parchant bude na poslední misi s Odyssey hodně riskovat.“ Piersona to pomyšlení vnitřně rozčílilo. Riskovat s mojí Odyssey? Nestoudnost! „Nedali ten pokyn zrovna mě jenom protože je jim sympatický můj způsob života. Vědí, že Leonidas má to nový maskovací zařízení. Budeme v suchu!“ vstal a hurónsky plácl svého nadřízeného do zad. Ještě než odešel z Atlantis, potkal Pierson dole na nádvoří typickou dvojjednotku Radhy a Samuelse. S pokynem od Jacksona v kapse mu to nedalo zariskovat a naschvál jim vešel do cesty s úmyslem pozdravit svou starou známou taktickou důstojnici. Pierson vs. Samuels, „brzy ji dostanete zpátky“. Gummy odlétá, Liu zůstává, Pierson+Dill+Radha odlétají Garo, Mléčná dráha, 1. května 2012, 07:00 Gummy odlétá atlantickou bránou na Zemi. Tolláni našli způsob jak aktivovat bránu spadnou do Atlantiku v roce 1998 při Raově neúspěšném útoku. Nyní ji vytočí a infiltrační tým NID ji skorpiony proletí. Gummy byl vybrán, protože je nyní v NID a cílem jeho buňky je infiltrovat Sydney, kde to zná. Jde s ním i Bryn, protože jeden z vysokých důstojníků Hegemonie v Sydney je bývalý člen jeho posádky (viz. Nightfall; Bryn se dostal na Zemi na palubě nákladního teltaku). Sydney je tranzitní základnou k antarktické základně, kde musí být zničena dronová základna, než se Aliance pokusí znovu dobýt Zemi. Sydney, Země, 3. května 2012, 14:43 Gummy potkává Pauline, která pracovala jako dvojtý agent pro odboj i Mnemonix (ve skutečnosti je to ona, kdo dodal i informace pro nepovedenou misi Piersona a Carterové k Mrtvému moři), a dává ultimátum Zelenkovi, která nyní pracuje pro Mnemonix. Mléčná dráha, 3. května 2012, 16:43 Samuels nasedá na novou loď a někam letí. Pierson přesvědčuje Dilla, že Leonidas ho musí sledovat. Leonidas má spešl maskovací tech. Atlantis, Pegasova galaxie, 4. května 2012, 15:00 Musíme nějak pořešit rozpadající se Alianci… - rozhovor mezi Jacksonem, Ricim, Liu a spol. na Atlantis. Aliance potřebuje společné téma, protože Hegemonie jako společný nepřítel ji nestačí. Mléčná dráha, 4. května 2012, 16:00 Samuels přilétá s Odyssey k třema pyramidovým lodím. Ukazuje se, že jde o arsenal ships zajaté NID. Mají na palubě množství střel a pod velením NID překvapivě napadají a totálně rozeserou hlavní jaffskou loděnici i s desítkami lodí a přitom to vypadá jako útok Hegemonie. Samuels a NID nakonec unikají, ale Leonidas je na periferii prostoru Jaffům zastavuje a napadá. Radha čelí rozhodnutí zda-li pomoct NID nebo Samuelsovi a nakonec Samuelse vydává Leonidovi. Sydney, Země, 4. května 2012, 18:00 Samuels je zatčen a Jackson ho posílá do vazby za nepovolené tajné operace. Radha se stává druhou nejsilnější ženou v NID po majoru Zdickovi. Tak jako tak, Jaffům pravdu nikdo neřekl a tak Bra’tac vyhlašuje za napadení loděnic válku Hegemonii. Mezitím na Zemi chce Gummy po Radkovi důkaz loajality odboji (Radek si to zase rozmyslel, chce Liu a sere na Mnemonix). Radek tak unáší Murraye, bývalého kamaráda Gummyho. Gummy s ním přijíždí před svůj bývalý dům na předměstí Sydney a jde dovnitř. Nachází zničený interiér, krev, torza svojí rodiny (viz. úvod partu 1; Exilová flotila mohla kooperovat nebo ne, a pak by členové jejich rodin na Zemi byli popraveni). Nakonec rozzuřený vychází ven a chce zabít Murraye i Zelenku, ale ke svému překvapení nechává oba jít. Budou je potřebovat. Gummy se stává chladnější a vypočítavější. 04 – SJEDNOCENÍ Babillu, Calidria, 22. Srpna 2022, 13:00 Liu v kordonu těžkooděnců pouští v soudní síni poslední let Leonida, získaný z rukou „teroristů“. ŠOK ŠOK ŠOK. + novinový článek o zjištění Garo, Mléčná dráha, 23. Srpna 2022, 09:00 Galaxie se bouří proti UE i Antikům. Irtin, Mléčná dráha, 23. Srpna 2022, 09:00 Galaxie se bouří proti UE i Antikům. Orbana, Mléčná dráha, 23. Srpna 2022, 09:00 Galaxie se bouří proti UE i Antikům. Palác, Calidria, 23. Srpna 2022, 23:00 Z Babilly se s Jacksonem a Ricim setkává vůdce Antiků Larc Duri, který jim vysvětluje, že pokud UE chce jít proti Antikům, musejí počítat s následky. Jackson nemá jinou možnost a posílá s Babillu vojenskou misi, aby zajistila Larca Duriho a jeho vládu za jeho zločiny proti lidstvu. Chladná kalkulace, stojící za léty plánování, začíná tváří v tvář realitě dostávat povážlivé trhliny, napadlo Larca. Kde se stala chyba? Co bylo tou první mezerou ve velkém schématu? Při cestě zpět do Babillu si Larc v hlavě opakoval desítky scénářů a nemohl se dobrat, kvůli čemu se nyní vše začalo hroutit. 05 – ZRCADLENÍ Vzpomínám si na počátek konce. Bolest, kterou ve mně vyvolávala střepina zaseknutá v levém rameni, i jak mě s ní Jaffové vlekli přes bojiště jižní Británie. Vůdce druhé strany si musel své vítězství vychutnat do poslední kapky. Když mě konečně pustili, vyčerpaný jsem padl ke kolenům Ra. Byl jsem připravený prosit o milost. Těch pět tisíc let mezi tehdejším světem a tím dnešním uplynulo jako voda, ale realita se stačila změnit k nepoznání. Travnaté pláně kolem mne zdobily až po obzor trosky antických, asgardských, noxských a goa’uldských plavidel. V dáli, v průlivu, ještě plápolaly ruiny kdysi monumentální létající pevnosti Prato. Její věž, sahající kilometry vysoko, nyní patřila hlubinám moře pod ní. Nic z toho tu za pět milénií nebude. Poslední bitva o Tau’ri byla rozhodnuta, a Aliance čtyř po ní přestala existovat. Aliance čtyř. O tisíc generací dále se o ní bude mluvit jako o skvělé mezihvězdné společnosti vytříbených mravů. Skutečnost zůstane zapomenutá, tak jako tolik jiných příběhů. Nic nemohlo být vzdálenější realitě. Byli jsme jenom skupinka renegádů, která se rozhodla vzdorovat expanzi Goa’uldů a scházela se na starém promočeném hradě uprostřed oceánu. Tři muži a jedna žena. Larc Duri, Thor, Antalus a Omoroca. Když staré rasy galaxie – Gadmeerové, Atanikové, Furlingové, Noxové, i navrátivší se Antikové a Asgardé – trávili věky válkami mezi sebou, Goa’uldi získávali na vlivu. Kdysi jsme byli jediní, kdo na to upozorňovali. Zavíráni, pronásledováni, likvidováni vlastními mocipány. Báli jsme se Goa’uldů, jejich aliance s Antiky, i haakenských Orbů. Ale naše hnutí zažehlo plamen odporu, a poté už bylo jenom otázkou času, kdy oheň zapálí celoplošnou válku. Dnes ji říkají Relativistická; trvala celé století, než Ra konečně zajistil Tau’ri a s ní i lidské hostitele. A dnešek byl její poslední bitvou. Jak jsem klečel u nohou Raa a plakal, přemítal jsem o lži, kterou sebou neseme. Rád jsem si namlouval, že vedeme válku kvůli lidem, kvůli zastavení hrozby Goa’uldů, ale vedli jsme ji pouze kvůli nám samotným. Kvůli naší převaze, kvůli našemu přežití. Strhli jsme galaxii do bojů na základě lží. Měli jsme strach z Orbů vyhynulých Haakenů, zařízení věštících budoucnost, i z parazitických Goa’uldů. Ale až nekonečné zvěrstva a hrůzy Relativistické války do genetické paměti Goa’uldů navždy vklínily touhu po krvi. Až miliardy tlejících mrtvol Orby přesvědčily, že Antikové jsou tou pravou hrozbou. Možná kdybychom čekali sto let, Goa’uldi by tak jako tak zaútočili, jenže historie nezná žádné možná. Zná jenom lži. Lži, kterými ji krmíme. Říkáme si Antikové, ale byli jsme zrozeni jako otroci Altareanů, skutečných Antiků přicházejících do této galaxie po rozepři s Ori. Oni vymřeli na virus, a zůstali jsme my na palubě Atlantis. Snažili jsme se dostat na jejich úroveň, ovládnout telepatii, léčení a další schopnosti. Namísto toho jsme si přivodili neplodnost. A po nás Asgardi. Nezbylo nám nic jiného, než si vytvořit otroky vlastní a převzít identitu Altareanů. Co přijde za dalších tisíc generací? Budou si Tau’riové také říkat Antikové? Někteří to dělají už teď. Realita je postavená na lžích. Toho roku, 3472 před letopočtem, nebyla v troskách jenom Aliance čtyř, ale celá galaxie. Cítili jsme se jako hrdinové. Měli jsme na rukou krev celé galaxie, jenž jsme zfanatizovali k boji, a na svědomí tucet vyhubených ras. Lidé v New Terra City nemohou obdivovat jedinečné vulkanické skulptury Oanessanů, stejně jako nikdy nepoznají epické balady atanických bojovníků. Odkaz miliard bytostí byl kvůli nám zašlapán do země, a po kolikáté už? Přesto jsem nemohl cítit lítost z konce mé vlastní rasy. Vše, co zbylo z nás jako Antiků, bylo pryč. Byli jsme jen nedokonalé kopie Altareanů, ale přesto všechno se nám podařilo vystavět civilizaci, která několikrát přežila vlastní smrt. Vysoké pilíře Atlantis jsme zkopírovali do tuctu dalších měst. Škoda, že všechny padly za oběť Wraithům, našim vlastním stvořením. Ale i po útěku z Pegasovy galaxie tu byla další nová civilizace. Postavili jsme mocná města na Atheině. Zúrodnili jsme vražedné pouště Nova Terra a jenom díky nám začal systém kolem Siria dýchat planetárním životem. Mohli jsme tu být další milión let, ale o tuto galaxii jsme se museli dělat s výtvory Altareanů. To všechno bude zničeno a zapomenuto. Ztraceno jako sůl v poušti. Atheina byla obsazena a za tisíc let ji každý bude znát jako Delmak. Nova Terra byla spálena až na planetární jádro. A Sirius za jediný den popravily řízené dopady asteroidů. Tau’riové měli navždy otročit Goa’uldům. Nox byl obležen, Oaness vypálena. Gadmeerové a Furlingové byli minulostí. Atanikové utekli. Nikdo nebude vyprávět příběh o velkolepých Anticích. A nejspíše právě tehdy jsem se rozhodl, že přes všechnu krev na mých rukách nechci, aby tohle byl konec. „Polib symbol mé moci,“ mocně prohlásil Ra a nastavil mi hřbet své diamanty vykládané ozbrojené ruky. Udělal jsem to. Vůdce Aliance čtyř byl pokořen. Nechtěl jsem už bojovat. Radost z převahy a potěšení z lovu se za roky změnilo v strach ze smrti. Ten sžíravý pocit před bitvou mi rozleptával útroby. Stát a čekat. Čekat na nájezdníky z nebes. Stát tu a čekat na bitvu vedle nomáda se jménem Bílý pes. Vedle asgardského admirála. Vedle dychtivého nováčka. Všechny jsem je přežil, jenom abych líbal ruku Boha Slunce. „To by stačilo.“ ozvala se najednou Boudnica. Zvedl jsem hlavu a uviděl ji po jeho boku. Oficiální atašé Aliance čtyř by nestála vedle vůdce všech Goa’uldů, kdyby někdo separátně neuzavřel příměří. „Tohle jsem musel udělat.“ dodal Ra. Ten jeho mladický zjev jsem vždycky nenáviděl. Stejně jako jeho chutě obklopovat se dětskými otroky. Bylo mi z něho na zvracení. „Pojď Larcu.“ pomohla mi Boudnica vstát. Opřen o ní jsem došel až do přistavěného asgardského raketoplánu. „Co se stalo?“ zeptala se. „Tomekovi jednotky dorazily dříve než Autarchovi. Bylo jich mnoho. Doplnily stav Herovi armády a sevřely flotilu i pozemní šiky. Omplicovy lodě nás dlouho krýt nemohly, a když nepřišla na pomoc Dukatova formace, nebylo kam uniknout.“ Jak jsme startovali, davy tau’rijců se dole klaněli Raovi před jeho pyramidovou lodí. Dostali jsme se na oběžnou dráhu a na palubě lodi Beliskner mi naproti vyšel Thor. Věděl jsem, že za příměří je odpovědný on. „Lituji, Larcu, ale musel jsem to udělat,“ odpověděl ihned. Věděl, na co myslím, byl tehdy ještě telepat. Bylo to ještě předtím, než se Asgardi pokusili o podobný přerod jako my, a jaký jsme seslali na lidstvo. Přerod ale sebral Asgardům, stejně jako nám i lidem, schopnosti i plodnost. „Ra nás požádal o pomoc s Haakeny. Společně zničíme Orby.“ pokrčila rameny Boudnica. „Vyhladili naši rasu… Obsadili Tau’ri… A teď se s nimi máme paktovat!“ zakřičel jsem. Zbylo mi v krvi dost elánu po Raově pokořeni. „Všechno má svůj čas,“ dodala Boudnica. „Ra a jeho Vládcové soustavy a já jsme za pomoc s Orby uzavřeli příměří. Omezenému počtu planet s evakuovanými lidmi bude umožněna autonomie pod ochranou Asgardů. My za to nebudeme pokračovat ve válce.“ „A co Antikové? Samo to nezvládnete.“ dodal jsem se naivně. „Budeme mít dobrého spojence v boji proti Goa'uldům. Boudnice se podařilo jednoho Goa'ulda, vládkyni Egerii, přesvědčit k odboji. Spolu s chráněnými planetami tak budeme mít i proti Raovi armádu špiónů a agentů. Pojmenovali se Tok'Ra. Vás zbývá už jen hrstka. Co chcete dělat?" Měl pravdu, ale já ani Boudnica jsme to nenechali jen tak. Ostatní z reality povznesených nás volali k sobě. Museli jsme tam odejít, ukrýt se před Ori. Ale předtím jsme se vzdor Thorovi ujistili, že alespoň naši otroci jednou převezmou naše žezlo. Nibiru zajistila pokračování naší krve, Tok’Rové zajistili soustavný odboj proti Ra. Při meditaci palubě Beliskner jsem si tehdy vybavil davy Tau’rijů modlících se k Ra. Přitom sotva před pár lety nás vítali jako osvoboditele a zachránce. Lidi tam dole byli jenom ovce. I kdyby neměli žádného boha, museli by si nějakého vymyslet. Neměli morálku, neměli integritu, neměli nic kromě svých pánů, ke kterým se obraceli, a při první možné příležitosti je bodli do zad. K čertu s nimi! My je vytvořili, my za ně bojovali, my pro jejich záchranu obětovali celou naši civilizaci, a oni se od nás ve chvíli nejpotřebnější odvrátili. Byli stejní tehdy, a byli stejní i dnes. Plán neměl žádnou trhlinu. Jediným nevypočítavým elementem byli lidé. Pomalu jsme vjížděli do Babillu. Shakijníci tu stáli jako jasná připomínka mojí naděje, že ničemu není konec. Věže města, doklad našeho inženýrství, se znovu tyčily k nebesům. Můžeme zvítězit a obnovit naši kulturu. Milión generací Antiků nežil a neumíral pro nic. Ze všech smutných vzpomínek odchodu z původní Tau’ri se na povrch prodrala ta nejbolestivější. „Odcházíš?“ zeptala se mě ještě jednou. Rozuměla mi dobře, a věděla, jak bitva skončila, ale chtěla se z nějakého důvodu ujistit. „Musím. Válka skončila.“ „Co bude se mnou?“ Byla to prostá žena. Žádné mladé kotě; v obličeji i pase ji byly poznat roky. Poznal jsem ji když byla dítě a vyrůstala se mnou. Já zůstával stejný, ji měnila neodvratná smrt. „Zůstaneš tady. Ra tě spolu s ostatními deportuje na nějakou svou državu. Zemřeš tam do pěti let. Když budeš mít štěstí.“ Padla do trávy a plakala. Mohl jsem za to já? Ne. Byla obětí prohrané války. „Tolik jsem doufala, že tu zůstaneš se mnou! Mohli jsme…“ vzlykala, „Mohli jsme žít společně! Mít děti a rodinu!“ Nechápal jsem ji. Nikdy jsem, jako všichni neplodní a nesmrtelní Antikové, necítil potřebu usadit se na jediném místě a hnít tam s do konce svých dnů. Proč? Abych začal nenávidět člověka, kterého jsem kdysi měl rád? Abych postupně sledoval, jak devalvují všechny mé hodnoty? Odstrčil jsem ji od sebe a udělal krok nazpět. Čekala mě dlouhá cesta k asgardskému raketoplánu, a poté jsem už na tenhle kus kamene nikdy nevkročil. Bylo mi jedno, jak skončila. Přivřel jsem oči a zahnal ji bádáním, jaký asi bude další Jacksonův krok. Nemá jinou možnost, než pro mě a celou konkláve jít s vojáky. Nezbývá mnoho času, pro přežití se budeme muset uchýlit k primitivním metodám. Modrá zóna, Calidria, 24. Srpna 2022, 02:00 Liu a Radek, osobní chvilka na balkoně s výhledem na vojáky UE jedoucí do Babillu – it’s gonna be alright. „Zatknou Duriho, předvedou ho před soud a všechno bude v pořádku.“ ujišťoval ji Radek. „Bez tebe by to nikdy nešlo.“ zašeptala Liu, „Neboj se, zůstanu při tobě. Řeknu všem, že bez tebe by to nešlo.“ „Moje malá Liu, oba víme, že ať udělám cokoliv, vždycky skončím na špatné straně. Je to můj osud.“ 06 – NAPOSPAS OSUDU Základna Atlantus, Antarktida, Země, 14. Června 2012, 23:40 Měsíce po Sydney je infiltrační jednotka obklíčena na antarktické bázi a hrozí její smrt. Radek je může zachránit, ale čelí prozrazení sebe i jiných infiltračních jednotek – nakonec ale volí záchranu. Sám zraní několik vojáků Mnemonixu a zastaví příval posil; zachrání Liu, Gummyho, Bryna, ale základna je bombardována Mnemonixem, hnutí odporu jde do prdele, protože Pierson tou dobou bojuje u Langary; na Zemi umírá i Jack O’Neill… (viz. TATO NOC NEBUDE KRÁTKÁ). 07 – JMÉNEM ZÁKONA Konvoj vojáků UE je v Babillu přepaden, zničen drony (které tam být neměly) a město Babillu samotné začíná útočit na New Terra. Liu, Pauline a Radek jsou shocked Jackson je v piči, New Terra City evakuuje. Calidria, 24. Srpna 2022, 03:10 (…) Daniel si vyděšeně z hlavy strhl headset a následován Ricim i ochrankou vyběhl ven z operačního sálu rovnou do prezidentské kanceláře. Byl udýchaný, vyděšený a ve svém věku kulhal – ale přesto se pospíchal přesvědčit se o katastrofě na vlastní oči. Možnost, že by plán nevyšel, byla totiž mimo jeho chápání. S hrůzou u okna pozoroval ohňostroj na Babillu. Sloupy dronů protínaly poslední zbytky konvoje a čistily Babillu od přeživších výsadkářů. Dunivé detonace se ozývaly s mnohasekundovým zpožděním, ale děsivé scenérii neubíraly nic z její hrůzy. Podobně strnule výbuchy pozorovalo celé město. Chudí i bohatí, mladí i staří, civilisté i vojáci. Každý muž, žena a dítě v ten okamžik upředeně hleděli jediným směrem, dolů do zátoky. I těm, kterým unikla mediální masáž posledních dnů, došel význam explozí na Babillu. A nejvíce ze všech dvojici Liu a Radka, kteří podobně jako Jackson a Rici za celý masakr nesli zodpovědnost. Jak Radek objímal Liu a v sklech jeho brýlí se odrážely vzdálené záblesky, nemohl si nezačít vyčítat svou horlivost. Antikové zaútočili, a už nikdy věci neměly zůstat stejné. O pár okamžiků později všechny děsem zastavené obyvatele New Terra City probudily otřesy půdy pod jejíma nohama. Cinkot skleniček, vrzání nábytku, práskání padající omítky – nic z typických zvuků zemětřesení nemohlo přehlušit razanci aktivujících se motorů Babillu. Země se chtěla, stejně jako občané New Terra City, při pohledu na pomalu stoupající antické město. Panika začala ještě než monumentální start města přerušily první výstřely jeho zbraní na lidské instalace, ale až poté, co byla tma proříznuta bílým paprsky obranných systémů Babillu se rozezněly sirény. Strašidelné vysoké tóny, zdesetinásobené ozvěnami, dokonale souzněly s vysokými tóny pulsních zbraní Babillu i probouzejících se děl New Terra City – a také s jekotem mas zoufale utíkajících – kam vlastně? „Jaký je stav?“ zeptal se v obležení speciálních jednotek Jackson, kráčejíc rychle chodbou. „Antikové vyřadili devět z dvanácti obranných děl, ještě než jsme zvedli štíty.“ odpovídala důstojnice letectva. „Co stanice? Co orbitální flotila? Jak je na tom námořnictvo?“ „Stanice na orbitě je na druhé straně planety, ale poslední zprávy hovořily o bojích na palubě se shakijnickými družstvy.“ „Můj bože…“ „Generál Černěnko s orbitální obrannou letkou se chystá k protiútoku, ale naše síly na orbitě ani zdaleka nejsou dostatečné k odražení antického města. Mokré námořnictvo je na tom podobně, prý tu bude do několika hodin.“ Palác se zatřásl pod dopadem jednoho z pulsů. „Pane prezidente, musíme ihned evakuovat.“ namítl důstojník speciálních sil. „Alfo, tady Křišťálový palác, jsme na cestě!“ zachrčelo z reproruktorů. „Je to cvičení?“ zeptal se nejistě desátník ostrahy v podzemním bunkru na prezidentském Stanovišti Alfa, kdesi hluboko v podzemí na neznámé planetě v Mléčné dráze, když se před jeho zraky otevřela brána vedoucí z Calidrie. „Negativní! Máme šedý kód!“ zakřičel do vysílačky agent tajné služby, zatímco utíkal chodbou Paláce pro prezidenta s viceprezidentem, „Antikové bombardují město, je vyhlášená celoplošná evakuace!“ a utíkal by i dále, kdyby jeden z pulsů nezasáhl stěnu Paláce zrovna na jeho pozici a nevybíravá tlaková vlna spolu s létajícími troskami mu nepřivodily mnohačetné zlomeniny. Modrá zóna, Calidria, 24. Srpna 2022, 03:30 Základna letectva – únik bránou, ostraha nechce pustit Radka, ten chce zůstat, Liu je nakonec seřve, odchod na Garo (zase) 08 – KAŽDÝ DEN ODVAHU Rok 2013 a poté. První soud, ukázky zakládání města a evakuace. Pierson je povýšen na generála. Jackson je zvolen prezidentem. Liu kandiduje na guvernérku (Info o mrtvé matce). Pauline mluví s Liu o situaci a proč Gummy zemřel; nakonec odchází do Pegasu, kde generál Sheppard otevřeně mluví o Anticích… Zelenka je ale obviněn a Jackson na ní tlačí, aby se ho nezastávala. Liu před soudem. Seřve porotu a udělá skandál, ale právě díky tomu vyhraje volby. Radek je sprostěn obvinění. Ale Larc je seřván Boudnicou, že pokud tedy nemají lidstvo vyhladit, musejí odstanit jeho elity. U příštího procesu s Mnemonixem si nebudou moct dovolit podobná přešlap… 09 – PŘED ÚSVITEM Diskuze Jacksona s Ricim (který se žene z Pegasu do Mléčné dráhy s celou armádou UE, Wraithů a Expedice). Jeden souhlasí s Piersonem, druhý ne. Jackson je varuje, že možná mají pravdu, možná možná ne. Historie mě tak jako tak odsoudí jako zaprodance a vraha. Jen doufám, že kronikáří budou lidé…“ Rici odchází hvězdnou bránou, ale Jackson zůstává na místě. _...__ Kapitulace Jacksona, ohlašuje ji po všech linkách všem jednotkám UE; všichni by se měli vzdát. Pierson ale v záchvěnu vůdcovství přepisuje jeho rozkaz a všem loajálním jednotkám UE nařizuje přeskupit se u Gara. V reakci na to Antikové vypalují několik lidských měst na Calidrii a dávají to na odiv jako výstrahu. _...__ Bryn na Irtinu dostává echo a odchází s první várkou dětí pryč, všechno jde do prdele. Tolláni vyhlašují loajalitu Antikům (nevěří důkazům) a Irtin a pokraji galaxie je Piersonově lodi nejblíže. _...__ Pierson to na Calidrii nestihne a zastavuje u antické kolonii nad Irtinem. Má sebou svůj svůj task force a Atlantis s Expedicí. _...__ Larc Duri vs. Pierson. Pierson chce příměří a opuštění Calidrie, ale hra byla rozehrána a Duri nemůže jen tak skončit, na krk mu dýchají vlastní lidé i Pierson s celou armádou (Antikové moc vojáků sami nemají, spolétahají na stroje a Tollány). Nakonec dochází přes interkom ke slovní přestřelce, vyvrcholí to popravou Radhy rukou Antiků a Piersonovi nezbývá než splnit svou výhružku- odpálení ZPB střel dolů na Irtin… Brynova manželka a syn Liu umírají při dopadu bomby. Aricco, Gummy a spol. přilétají nad antickou kolonii na Orbaně. Aricco je v šoku, na Irtinu mu zemřela část rodiny. Gummy říká, že bude potřebovat obsadit Atlantis, má-li jeho plán vyjít. 1 1 20 20